Nehody v minulosti – katastrofa u Čerčan 1889

Na konci zimy 1889 si média  pochvalovala, že „jest to již hezká řádka let, co se u nás neudálo žádné železniční neštěstí, jež by si vyžádalo lidských obětí. O možném nebezpečí jízdy po železnici přestalo se již pochybovati“

Ve druhé polovině března Praha s napětím sledovala tání ledu na Vltavě, kry hrozily zablokováním řečiště a řeka zatopením města. Bylo již celkem teplo, noční teploty kolem +5oC.

V pondělí 18.března 1889 v 19:20 vyjíždí z Prahy osobní vlak č.212 do Vídně. Je tažen lokomotivou ř. 3  řízenou strojvedoucím Burianem.  Vlak je složen z 15 vagonů: za tendrem lokomotivy je zařazen služební vůz, dále  dva vozy pro zavazadla,  dvojitý poštovní vůz a jedenáct osobních vozů. Vlak doprovázejí čtyři průvodčí pod vedením vlakvedoucího Horáka. Vlak byl před odjezdem z Nuslí důkladně prohlédnut zámečníkem. V té době měly vozy paprsková kola s navařenými ocelovými obrubami, takže pečlivost byla na místě.

Jízda probíhala bez problémů, cestující byli v dobrém rozmaru a užívali si noční pohodlnou cestu. Již z Prahy byl vlak neobyčejně silně obsazen 350 cestujícími a cestou ještě další přistupovali.  Obzvlášť veselo bylo v posledním voze, kde za doprovodu harmoniky „veselá společnost zpívala písně“. Velká část cestujících jela do Benešova na výroční trh. Mezi nimi i Jan Černý, 30ti letý vdovec, jež bydlí u tetičky a sestry, která mu pomáhá s výchovou jeho malého synka. Černý, od r.1888 knížecí správce z Čížové u Písku,  jel na benešovský trh nakupovat koně pro Schwarzenberskou ohradu na Malé Straně. Protože byl ve funkci krátce, vzal si sebou jako poradce bývalého strážmistra Ludvíka Feyrera, oficiála, znalce koní. Ten byl jako oficiál přidělen u c.k. místodržitelství zemské školní radě. Z domova ho vypravila manželka a sedm dětí, nejstaršmu je 16 let a navštěvuje sextu malostranského gymnázia.
Ve vlaku jel také poslanec říšský  a zemský dr. J.Herold na zasedání říšské rady do Vídně, kde měl mít proslov v debatě o rozpočtu ministerstva vyučování. Do poslední chvíle nebylo jisté, zda odcestuje, protože měl doma těžce nemocné dítě.

Ze Senohrab vlak odjíždí podle jízdního řádu. Trať se svažuje až k mostu přes řeku Sázavu, za kterým na levém břehu následuje další stanice, Čerčany-Pyšely (zastávka Pyšely na pravém břehu vznikla až v r.1894,  Čtyřkoly téměř za  sto let). Vlak po odjezdu ze Senohrab tedy brzdí, z kopce se „řítí tmou rychlostí asi 55km/h, stroj parní nabírá sílu na strmé stoupání za Benešovem“.
Pojednou ucítí cestující ve voze III.třídy (č. 2478-III) silné trhnutí, kterému zpočátku nevěnují pozornost, protože brzdící vlak se takto choval celkem běžně. Ale vůz začal po kolejích poskakovat, cestující padali na podlahu a před vypadnutím z okna se snažili zachránit tak, že se pevně drželi polic. Takto se zachránil i pan Kulík, nájemce dvora Poříčko u Divišova, který cestoval se synem. Pan Kulík se později pozastavil nad skutečností, že ve voze, jež byl příčinou katastrofy, nebylo zařízení „signálu pro případ nebezpečí. Jak se okolnost tato vysvětluje, proč jen cestujícím ve druhé a první třídě přísluší právo volati v případě potřeby o pomoc?“ ptá se. Pan Kulík se po tomto zařízení sháněl hned po prvních příznacích nehody, ale nenašel jej. Je možné, že katastrofa nemusela mít takové následky, kdyby byl vlak včas zastaven.

Strážní domek č.108 | Foto mirekk, 2012, 4koridor.cz |
Strážní domek č.108 |Foto mirekk, 2012, 4koridor.cz |

Vlak právě projížděl kolem strážního domku č.108 v km 146,1. Vykolejený vůz postupně strhával mimo koleje okolní vagony. V jednom z nich si zachránil život před pádem na koleje rozdrcenou podlahou p. Schwarz, obchodník obilím z Benešova tím, že se pevně uchopil „poplašného signálu“.
V dalším voze jel mladý Martin Čutka, dozorce ve stanici Soběslav, který v Praze ten den úspěšně vykonal zkoušku jako telegrafista a měl postoupit v úřadě. Byl rozdrcen v troskách vozu.
Jan Čejka z Kutné Hory jel se svým bratrancem Procházkou v jednom z vozů. Čejka vyskočil z jedoucího vlaku vlevo právě ve chvíli, kdy se následující vůz převrátil a rozmačkal ho pod sebou, zatímco vpravo vyskočivší Procházka zůstal nezraněn.
Poslanec Herold stál u okna a poněvadž ucítil otřesy vozu a rychlá jízda mu nedělala dobře, odstoupil od okna v okamžiku, kdy se vagon převrátil na bok, zachytil se sedadla a tím si zachránil život.

Vlak s vykolejenými vagony jel ale dál. Od strážního stanoviště 108, jež je nad zářezem, pokračoval po vysokém náspu ke stanovišti č. 108a v km 145,1 (dnes již neexistující, stál naproti současné restauraci Pyšelka), kde si naštěstí strážník Burda již zdálky všiml jisker, sršících od kolejí a slyšel rachot tříštících se vozů. Naštěstí proto, že strážní domek byl na náspu, potom následoval zářez a po něm most přes řeku Sázavu. Kdyby vlak dojel až k němu, zřítil by se do řeky. Dal znamení strojvedoucímu, který jej naštěstí brzy zpozoroval a „uvedl v činnost brzdu, zvanou vacuum, kteréž užívá se jen v nejhorších případech“ a vlak po několik desítkách metrů zastavil. Od vykolejení prvního vozu až do zastavení vlak ujel 1300m. Bylo 20 hodin 40 minut

Čtěte také  Nehody v minulosti - Říčany 1916

Od vechtru č.108 až k místu zastavení se všude kolem tratě povalují trosky vozů, stupačky, svítilny, celá osa s jedním kolem zarytá do svahu, dřevěné a ocelové části vozů. Hned na začátku, v km 146.1, leží ocelová obruba kola a železná žebra, ke kterým je obruba přivařena. V pražcích je vyrytá rýha, štěrk je rozmetán, hlavy hřebů držících kolejnice jsou rozseknuty na mnoha místech. O síle bortících se vozů svědčí zohýbané kolejnice v oblouku.
Prvních pět vozů služebních zůstalo nepoškozených, stejně tak posledních pět osobních vozů na konci vlaku. Šest osobních vagonů za služebními vyšinulo z koleje, převrátilo se a byly více či méně poškozeny. Nejhůře dopadl 8.vůz – byl rozdrcen a vůz 10., na kterém byl vysoko najetý další vagon.
Strojvedoucí dává píšťalou znamení do Čerčan o pomoc, která rychle přichází. Z blízkého statku Vysoká Lhota přibíhají lidé a za svitu luceren a pochodní vytahují zraněné z trosek. Z Pyšel je povolán lékař dr. Hermann, brzy přichází pomoc i z Čerčan. Nejprve jsou vytaženy všechny čtyři mrtvoly, jako první je nalezen mladý Martin Čutka. Všichni byli dopraveni do „umrlčí komory v půl hodiny vzdáleném Poříčí“.
Z Benešova přijíždí vlak se čtyřmi doktory, mezi nimi dr. Kracík a dr. Hering. Zranění cestující mají jen lehká poranění a někteří z nich se ještě v noci vrací zpět do Prahy rychlovlakem v 9:50 večer, který ale do Prahy přijíždí až ráno ve 3:55.  Tímto vlakem jede i Antonín Svoboda z Hloubětína, který má poraněné nohy a horní část těla a gruntant Florián Hruška z Kutné Hory, jež si stěžuje na velké bolesti v prsou a je proto v Praze drožkou odvezen do města.

Ještě v noci přijíždí z Prahy dva výpomocné vlaky s inspektory Wurdákem a Herfurtem, kteří se ihned ujímají vyšetřování. Z Gmundu přijíždí vlak se 100 železničními dělníky, kteří ihned začnou odstraňovat trosky. Jen roztříštěné kolo na počátku vyšinutí ponechávají na místě do vyšetření události. Převrácený vůz byl za pomoci dvou ručních traťových vozíků odvezen do Čerčan.

Přijíždí soudní komise, sestávající ze státního návladního Görnera a adjunkta krajského soudu v Táboře Sachsa.

Již dopoledne následujícího dne byly trosky odklizeny, odpoledne byla trať zcela upravena, takže odpolední rychlík do Prahy včas mohl projet.

 

V oficiálním vyjádření C.k. ředitelství dopravy železniční v Praze se mj. uvádí:

Při včerejší nehodě u hlídačského domku čís. 108 poblíž Čerčan, kterážto způsobena byla prasknutím kola při voze čís. 2478-III následující čtyři osoby o život přišly:

  • Jan Čejka, hospodář z Kutné Hory,
  • Ludvík Feyrer, místodržitelský oficiál v Praze,
  • Jan Černý, správce domu kníž. Lobkovice v Praze,
  • Martin Čutka, výpom. dohlížitel staniční v Soběslavi.

Dále utrpělo 9 osob lehčího poranění, a sice:

  • Antonín Svoboda, obchodník z Hloubětína,
  • Florian Hruška, hospodář z Kutné Hory,
  • Josef Kullik, mlynář z Habří u Benešova,
  • Jan Stefumetz ze Stebenhöfen v Dol. Rakousích,
  • Dionys Dvořák, majitel knihtiskárny v Třeboni,
  • Jan Linda ze Štět u Roudnice,
  • Josef Eisenhammer, obchod. s koňmi, z Libochovic,
  • Frant. Křesadlo, pomocník kožešnický z Vídně,
  • paní Pinakrová, choť advokáta ve Voticích.

 

Viník nehody nebyl nikdy určen, příčinou bylo prasknutí obruby kola a jeho následné roztříštění. Do doby, kdy se začala používat kola litá, bez paprsků, bylo prasknutí obruby dost běžnou příčinou vykolejení, obzvlášť u těžkých nákladních vozů.

30.března uvádí Národní politika krátkou zmínku

„vede se trestní vyšetřování v plném proudu. U zemského trestního soudu řídí vyšetřování toto pan rada z.s. dr. Filip Müller…“

 

Nehoda měla i šťastnější dohru:

pan Bejkovský, nájemce knížecího dvoru v Pitkovicích, jel na trh do Benešova s osudným vlakem dráhy císaře Františka Josefa… a zachránil se šťastným skokem z vagonu… Na památku svého zachránění obdaroval v neděli veškeré dělníky a čeledíny, zaměstnané ve dvoře Pitkovickém, značnějšími peněžními dary.

 

Místo neštěstí druhý den po katastrofě | Zdroj: Zlatá Praha 29.3.1889 |
Místo neštěstí druhý den po katastrofě
| Zdroj: Zlatá Praha 29.3.1889 |

Zdroje:

  • Zlatá Praha 29.3.1889
  • Národní listy 27.3.1889
  • Národní listy 19.3.1889
  • Národní listy 21.3.1889
  • Budivoj 21.3.1889

2 komentáře

  1. 0 • 1889 • Gustav Toužil, redaktor časopisu Volné slovo – stíhán pro popuzování proti třídám společnosti. V č…
    Typ záznamu: Inventární záznam
    Inventární číslo: 0
    Signatura: sg. C-335
    Časový rozsah: 1889
    Typ evid. jedn.: ka
    Čísla evid. jedn.: 820
    Obsah: Gustav Toužil, redaktor časopisu Volné slovo – stíhán pro popuzování proti třídám společnosti. V čísle 6, ročník V. z 27.3.1889, byl otištěn úvodník „Katastrofa na dráze u Čerčan“ zdůrazňující, že za vykolejení osobního vlaku, k němuž došlo 26.3.1889 odpovídají inženýři a bankéři finančně účastní na akciovém kapitále železniční dráhy, kteří zanedbali technická opatření a stanovili ubohé platy personálu. Časopis připojen.
    Název pomůcky: Zemský soud trestní Praha. Rejstřík spisů zn. C
    Název fondu: Krajský soud trestní Praha • NAD 45

    • Díky. Jakmile bude chvilka, úvodník páně Toužila si vyhledám. Je zajímavé, co po mnoha a mnoha letech vyplouvá na povrch archivů. Na ten jeho článek se opravdu těším.

Komentáře jsou uzavřeny