Událo se před sto lety

S postupem výstavby železničního koridoru se zlepšuje cestování po železnici a s tím související služby pro cestující. Ale i tak se najde mnoho nespokojenců, kteří si vždy najdou důvod ke kritice. Vzpomínaná je blíže neurčená doba, kdy vlaky jezdily včas a dráha byla Dráha.
Pojďme se tedy podívat, jak to doopravdy bylo a co o dění nejen „na dráze“ v Benešově a okolí, ale také o událostech souvisejících,  zapsali kronikáři před sto lety.
Úryvky pro vás z  Informačních zpravodajů města Benešov vybrala a upravila Zuzka.

ÚNOR 1910

Cestování železnicí nebylo pohodové. Kdo jel odpoledním vlakem z Vraného, počkal si v Čerčanech 2 hodiny na přípoj do Prahy nebo do Tábora. Ohledně jízdních řádů se obchodní gremium obrátilo na poslance I. Zahradníka s žádostí o intervenci u ministra. Také jízdné šlo nahoru. Osobákem z Benešova do Prahy z 1,70 na 2,10 K, do Čerčan z 30 hal na 80 hal.

Ranní vlak do Prahy nebyl nikdy vytopen, teprve v Senohrabech se trochu ovlažil první vagon. Zato z Prahy do Benešova jela  často samostatná lokomotiva, jen aby vyhřála salonní vagon Jeho Císařské Výsosti d´Este.

Práce železničářů byla nebezpečná. Rampy na benešovském nádraží nebyly osvětleny a překladačům hrozil úraz. I to přispělo ke kuriózní krádeži. Spořitelna poslala do Vlašimi rekomandovaný dopis s 40 tisíci K. Poštovní pytel, ve kterém byl další obnos 160 tisíc, někdo vyhodil z vagonu na rampu, tam ležel celou noc. Pečetě zůstaly neporušeny, ale dopis s 40 tisíci byl fuč. Nevinný zřízenec, který pytel nalezl, byl propuštěn od železnice. Pojišťovna škodu uhradila a vypsala 2 tisíce K odměny tomu, kdo přivede na stopu zloděje. Zcizené tisícikorunové bankovky byly číselně označeny, takže pachatelé měli potíže z jejich užitím. Na nádraží však byly ,,drzé krádeže“ páchány i nadále.
Veřejné úřady objednávaly další uhlí do zásoby, protože se proslýchalo, že železnice nemá dostatek vagonů, aby zimní nápor zvládla. Při vykládání uhlí měl zákazník na uhlíře dohlížet, protože ti nezřízeně kradli.

Trápení bylo s nádražím a železnicí vůbec.Když odjel večer poslední vlak, zhasly obě lampy před budovou. V nastalé egyptské tmě se začala nádražní ulice měnit v záchod, protože na nádraží toto zařízení nebylo. Celé okolí bylo hrůzostrašné. Před domem p. Strejčka smrdělo hnojiště,které se vyváželo jen jednou do roka. Smetí před Maříkovými pravidelně hořelo, do silničního příkopu se házely zdechliny psů, koček a drůbeže. Popel z remízy se sypal rovnou na silnici. Omítka z nádražní budovy opadávala, ale císařskou čekárnu „ošmajchloval“ malíř každý rok.

Také cesta vlakem nebyla havaj. Do Tejnice stála jízdenka 90 hal ovšem cestující musel zaplatit přívoz přes Sázavu. Lidé raději chodili pěšky a vlaky jezdily prázdné. Jízdné do Čerčan podražilo o 20 hal. Prý proto ubude počet výletníků a přitom v Čerčanech je jediná možnost říční koupele. Napadne dráhu zavést zpáteční jízdenky, které by byly o 20 % levnější?

I autobusová doprava se potýkala s problémy. Už čtvrtý měsíc se nejezdí na lince Benešov – Neveklov.
„Páni chauffeuři se procházejí po Neveklově a my je platíme, i když nejezdí.“
Náklady na linku mimo provoz dělaly měsíčně 1000 K. Profit z tohoto stavu měl bývalý nájemce neveklovské pošty. Za 600 K měsíčně vypomáhal povozní poštou. Znovu se tedy volalo po vybudování železniční dráhy Benešov-Neveklov-Sedlčany.

Policajti se báli zřejmě nejen kolem nádraží, protože žádali, aby mohli nosit při nočních hlídkách revolver. A kaňka měsíce února roku 1910? Vévodkyně z Hohenbergu zase prokázala svoji bigotnost. K léčení své nemocné drůbeže povolala odborníka z Rakouska. Veterinář vykonal potřebné a chtěl odjet prvním ranním vlakem. Vévodkyně namítla, že by přišel o mši svatou, ale on kontroval, že v Linci musí čekat na přípoj a tam pobožnost vykoná. Ona si dala přinést jízdní řád a dokázala mu, že by ji nestihl. Nic naplat, zvěrolékař se dostal k rodině až na konci neděle.

BŘEZEN 1910

Okolí gymnázia se proměnilo v benátskou  čtvrť. Tak jako kolem nádraží tma egyptská. V noci bylo město téměř neschůdné. Stále se vybíralo nejvhodnější osvětlení. Zkoušely se lampy Kitson (Londýn). V nich se měnil petrolej v plyn.  Firma Leder zapůjčila lampu Washington. Byla levnější, nádržku měla u země a nemusela se tedy při dolévání petroleje spouštět. Nakonec město vybralo lampy Lux. Skutečným  řešením ovšem mohl být až elektrický proud. Na ten si však benešovští počkali až do roku 1913.

Dráha strašila, že zdraží jízdné, ale ne v luxusních třídách, nýbrž v té lidové, třetí. Erár chtěl vydělat na chudých!
„Měly by se zrušit výhody drážních zaměstnanců! Dopravují na sebe zboží za režijní cenu, pak je v Benešově rozprodávají a poškozují obchodníky.“
Zároveň rostla víra, že bude brzy vybudována druhá kolej do Veselí nad Lužnicí. Na projektu už se pracuje a peníze se v zemském rozpočtu taky najdou.

Samosprávné sbory měly práce nad hlavu. Okresní zastupitelstvo se trápilo se stavbou silnice Postupice-Popovice. Rozpočet stále stoupal a rozlobení zastupitelé nařídili okresnímu výboru, aby do čtyř neděl vybral konkrétního stavitele a ten ihned stavbu začal. Kolem oferty (nabídky) na tuto zakázku totiž taky nebylo všechno „transparentní“.
Veseleji bylo na lince Benešov -Neveklov, provoz poštovních autobusů byl obnoven. Ale pokusy vylepšit dopravu na železnici zcela ztroskotaly. Deputace okresního výboru na ředitelství drah v Praze byla „odmrštěna“. Benešáci pro své jízdy za říční koupelí do Čerčan zpáteční jízdenku nezískali a zdražení jízdného na tomto spoji také zůstalo.

Oddálil se i záměr postavit městskou elektrárnu, který dříve ztroskotal na nezájmu místních obchodníků a drobných výrobců. Teď požádalo nádraží nemocniční elektrárnu o proud pro své osvětlení. Ovšem bez nemocnice a nádraží by městská elektrárna zašla na nedostatek odběratelů.

DUBEN 1910

Blížila se koupací sezóna a jízdenky do Čerčan podražily. Navíc čerčanský mlýn koupila od pana Vávry za 465 tisíc akciová společnost (on ho před deseti lety koupil za tisíců 85), vypověděla okrašlovacímu spolku místo pro koupání, chtěla zýšit hladinu nad jezem o 30 cm, což by vedlo k utonutí neplavců. Řešení? Benešov musí neprodleně postavit vlastní koupaliště.

Stížnosti byly také na „egyptskou tmu“ od sokolovny k nádraží. Svítilna tam byla, ale dráha asi neměla na petrolej.

Venkovští rodiče vojáků se chtěli na benešovském nádraží se svými syny rozloučit. Četnické hlídky jim v tom zabránily.

Byla vyhlášena kontumace psů. Do konce července se nesměl objevit pobíhající pes bez náhubku, jinak byl odchycen a utracen. (Žádné útulky nebo Chcete mě.) Varoval případ chlapce z Louňovic, který se po pokousání dlouhodobě léčil ve vídeňském Pasteurově ústavu. Noční policie se skládala z jednoho strážníka a neplacených dobrovolníků. Ti nemohli zabránit, aby cikáni o trzích netábořili přímo ve městě. Před gymnáziem si rozdělali „ležérně“ vatru a veselili se celou noc. V dubnu konečně ustoupila epidemie spály a byl čas na statistiku. V lednu nákaza vypukla v 20 obcích hejtmanství. Lékaři nepovažovali počet nakažených za příliš velký, ale zarazilo je množství zemřelých. Byli přesvědčeni, že spála se šířila z Prahy po trase železniční dráhy. Drážní zaměstnanci se nakazili první, z Čerčan přešla nákaza do Benešova a odtud po trati do Postupic.

Železnice zlobila. Vlak vyjel z Benešova v 6 hod. večer a do Dolních Kralovic dorazil v 9 hod. Jel tedy za úplné tmy a stejně tak ranní spoj z Kralovic. Ve vagonu blikala jediná petrolejka, cestující si nemohli 20 km cesty krátit četbou, jízda se podobala přepravě politických vězňů.

KVĚTEN a ČERVEN 1910

19. června byla vypraven poutnický vlak na Svatou Horu u Příbrami. Jiskra se zase zlobila, že církev zneužívá touhy lidí po výletech k vlastní propagaci.
„Na Narození Marie Panny šlo procesí do Konopiště  a v něm i dost manželek socialistických soudruhů,“ zlobila se táborská Jiskra. A citovala katechetu Koláře, že prý  člověk bez víry je hovado a básník Machar, vyznavač pohanské antiky, je zrádce národa. Nic naplat, ve zvlášťním vlaku do Prahy na den sv. Václava zase sedělo několik  „soudružek“.

Železnice neuspokojila. Nasazovala vysloužilé stroje, takže v jednom dni uvízl ranní vlak v Tužince a musela být vyslána pomocná lokomotiva z Benešova. Odpoledne ten samý vlak uvízl na stejném místě a pomoc vyslaly Čerčany. Ministerstvo potěšilo slibem, že už začne stavět druhou kolej do  Votic. (Slib se plní po sto letech).

Dobře si vedla autobusová linie Neveklov – Benešov.  Uvažovalo se o zavedení sezónních smluvních autobusů pro výletníky k Vltavě. Cesta Benešov – Jablonné měla stát 2,70 K.

LÉTO 1910

Na nádraží se ve vagoně střelila dvaadvacetiletá Vlaďka Svobodová z Vinohrad.

Hlasitě se ozvali z Neveklova. Svolali manifestační schůzi, v čele průvodu šel prof. Drtina (jeho syn ministr uštván komunisty skočí v únoru 1948 z okna), poslanci Máša a Zahradník, studenti ve středověkých krojích, řečnilo se. Mlynář Micka přečetl rezoluci. Žádali postavit most v Týnci, železnici Neveklov – Maršovice – Benešov. Myšlenku propagoval neveklovský rodák prof. Votýpka a rodiště ho poctilo čestným občanstvím.

A slavilo se.  Arcivévoda slavil desáté výročí sňatku s hraběnkou Chotkovou.

Deštivé léto 1910 vstoupilo už unavené do své poslední třetiny. Pověstné benešovské bláto už trochu zmírnily chodníky a přechody přes vozovku. Zato park chyběl. Ten před gymnáziem měl jen tři lavičky. Jít v noci z nádraží prý bylo o život. Egyptská tma bez jediné svítilny. Přitom benešovská stanice vynášela a kryla ztráty jiných.
Dráhy vůbec zlobily. Do vagonu ranního vlaku  nahnali 40 pasažérů, ti se dusili až do Vršovic, kde se zjistilo, že v soupravě jsou tři prázdné vozy. Konduktér prý nechtěl obíhat více vagónů.
Nedělní vlak do Kácova byl tak přeplněn, že cestující viseli na schůdcích.
Automobilová linie Neveklov – Benešov přepravila v srpnu 1 812 cestujících a 5 zavazadel, víc než vloni.
Obuvnický pomocník J. Srba skočil pod kola vídeňského rychlíku.
Události nepěkné, až zlé.

LISTOPAD, PROSINEC 1910

30. listopadu 1910 zemřel úročnický rodák František Máša, který byl ve své době starostou okresu Benešovského a poslancem Sněmu království českého. O tom, že mu na srdci ležel prospěch  našeho regionu, svědčí především návrhy, které předložil zemskému sněmu. Za všechny uveďme alespoň návrh na poskytnutí  příspěvku na stavbu místní železnice Vlašim – Štěpánov – Zruč.

A Vánoce stály za dveřmi. Na Konopiště  přijel arcivévoda s rodinou. Vévodkyně Žofie hned spěchala do nemocnice potěšit lesního Hofbauera. Ušlechtilé city ovládly v předvánoční době celé město.

LEDEN 1911

O povznesení kraje usilovali účastníci manifestační schůze 12. ledna ve votickém hotelu Filípek. Bouřlivě se dožadovali okamžitého zahájení stavby druhé koleje do rakouského Cmuntu (Gmünd). Za Benešov se schůze zúčastnil M. Steindler a lékárník Dlabola, zásadní projev pronesl poslanec I. Zahradník. Obvinil  říšskou radu, že nedbá zájmů regionů a vyžívá se v národnostních rvačkách. Po něm promluvil generální inspektor železných drah poslanec Neumann. Byla zvolena deputace k jednání na ministerstvu železnic. To ještě netušili, že druhá kolej bude postavena za více než sto let.

Občané byli obtěžováni zvaním na plesy. Městská rada proto nepovolila osobní zvaní spolku sladovníků, telegrafistů, nádražáků  a kočích.

První měsíc roku přinesl také události smutné, až tragické. Průvodčí Fr. Kovář z Dlouhých Polí stál v  Čerčanech vedle svého vlaku. Strojvůdce přijíždějícího rychlíku ho varoval houkáním, vylekaný průvodčí uskočil na opačnou stranu, přímo pod kola rychlovlaku. Na hřbitov ho doprovodilo tři sta nádražáků.

V článku jsou použity fotografie z philashop.cz , archivu p.Březiny a autorů