Srážka vlaků v nádraží v Táboře

Foto: AČD Praha Libeň
Foto: AČD Praha Libeň

3.7.1895 došlo v Táboře k velké železniční nehodě. Původně jsem ji chtěl popsat vlastními slovy, na způsob předchozích popisů podobných událostí, ale při psaní článku mě napadlo jej celý doslovně přepsat, nechť si pro jednou sami uděláte obrázek o tehdejší žurnalistice. V článku tedy naleznete dost nepřesností a překlepů, při jeho čtení vás jistě napadne nápadná podobnost s dnešní investigativní novinařinou.

Uvědomme si, že v té době byly noviny jediné zpravodajské médium a dopisovatelé se snažili čtenáři podat události tak, jak je dnes vidíme v televizním zpravodajství.

Jak je zmíněno v závěru původního článku, několik fotografií události pořídil Antonín Rudolf z Tábora. Fotografie, která je použita v tomto přepisu, je tedy snad jeho dílem (?) V dobovém tisku žádná uveřejněna nebyla.


4.července 1895     Číslo 182.                       NÁRODNÍ LISTY


Srážka vlaků v nádraží v Táboře

Zpráva o neštěstí rozšířila se včera dopoledne záhy po Praze, když vídeňský vlak, jenž měl do Prahy přibýti v 7 hodin ráno, ještě ani o 9. hod. nepřijel a kdy marně četné obecenstvo čekalo na jeho příjezd. Mezitím došly do Prahy také telegramy z Tábora, odeslané cestujícími poškozeného vlaku, známým neb příbuzným, a sice toho znění, že nebyli zraněni. Tu se ovšem již tušilo, že se přihodilo vážné neštěstí. Cestující obecenstvo bylo upozorněno, že vlak přijede po poledni do Prahy, v kteroužto dobu shromáždily se v nádraží davy ustrašených lidí, tázajících se po zraněných neb mrtvých atd., aniž by se jim bylo dostalo přesné odpovědi. Toliko se lidé dozvěděli, že byly 4 osoby těžce a 9 lehce zraněno, čemuž lidé nikterak nevěřili a čekali netrpělivě a v neobyčejném rozrušení na příjezd vlaku č. 215, který na místě v 10 hodin 54 minut dopoledne, přijel ve 12 hodin a 15 minut.

S vlakem tímto přijeli tito více méně zranění a sice p. Frant. Kraus, obchodník s dobytkem čís. 359 v Žižkově, jenž byl raněn na čele, paní Barbora Brůžová, manželka lakýrníka z Českého Brodu, zraněná na čele, pan Antonín Černý, soustružník z Holešovic čís. 584-VII, zraněn na levé ruce, pí. Magd. Schustrová, choť bankovního úřadníka z Vídně, zraněná na levé ruce, pan August Hocke z Rochlice, zraněn na levé ruce, pan Otto Šaroš, zámečník z Veltrus, zraněn nad pravým okem, p. Jakub Svatoš, dělník z Budějovic, zraněn na levé části těla a pan Frant. Kubelka, úřadník z Tábora, zraněn na noze. Všechny tito zraněné prohledl vrchní lékař pan dr. Vraný a nádražní lékař pan dr. Kaulich a ponechal v domácím ošetřování.

Jak mile byla podána do Prahy o této katastrofě zpráva, zaslalo ředitelství neprodleně nařízení v příčině nutných opatření přednostovi stanice v Táboře.

Přibylý po polední vlak očekávali na nádraží ředitel dopravy c. k. státních drah p. Paila, vrchní inspektor p. Vurdák a nádražní lékaři dři. Kaulich, Vraný a Grenzper, kteří přibylým a výše uvedeným více méně zraněným poskytli potřebné pomoci a shledali, že obchodník s dobytkem p. Frant. Kraus ze Žižkova má zranění na čele a na levé noze, načž byl ke své žádosti dopraven v povoze do svého bytu, paní A. Heková z Rokytnice u Liberce utrpěla zranění v lokti na levé ruce, paní Barb. Brůžová z Č. Brodu zranění na pravé straně čela, slč. Ant. Černá, dcera soustružníka z Holešovic č. 584-VII. zranění na ruce, paní Magd. Schustrová, choť železničního úřadníka z Vídně, zranění na krku, p. Artur Rauchberg z Vídně lehké vyvrtnutí pravé nohy. Jak. Svatoš z Budějovic zranění na levé části těla, Ant. Šaroch, zámečník z Veltrus, silný úder nad pravým okem, kožní odřeniny na prstech a stěžoval si zároveň na palčivou bolest v prsou, p. Frant. Kubelka, úřadník Živnostenské banky v Táboře, zranění na pravé a levé noze, p. Em. Feder, obchodník ze Zbraslavi, zranění na levém koleně. Někteří méně zranění nedali se lékařsky prohlednouti.

 

Do Tábora vyslali jsme zvláštního zpravodaje, jenž posílá nám tuto zprávu.

Již po cestě mezi cestujícími vlaku při jízdě z Prahy do Tábora zavládlo všeobecné vzrušení a rozechvění. Také ve vlaku kolovaly nejdivočejší pověsti. Před stanicí táborskou vlak pražský stanul, veškeří cestující museli vlak opustiti a odebrati se na stanici táborskou, kdež vstoupili do čekajícího vlaku, jímž vezeni byli dále k Vídni.

Obraz spousty, kterýž se tu naskýtal při samém vstupu do nádraží, byl strašný, ač již osm hodin od katastrofy uplynulo. Přes to se podařilo již šest kolejí uvolniti a krátce na to uvolněna zúplna sedmá kolej, takže ve 2 hod. 40 minut mohl opět první vlak bez přesedání místem katastrofy projeti. Byl to rychlík od Vídně ku Praze přijíždějící.

Dříve však, než spoustu na materiálu srážkou způsobenou vylíčíme, všimněme si nešťastníkův, jímž katastrofa způsobila pohromy tělesné, žel, u některých i takové, že trvalé neblahé následky nejsou vyloučeny.

Těžce raněni byli:

  • Rudolf Šiling z Tábora, 21 letý mechanik z Ringhoferova závodu na Smíchově, má zlomeninu levého berce, ránu v záhlaví a otřes mozku.
  • Ludmila Popova z Moskvy, 22 let stará: jela z Lince. Má zraněné oko, utrpěla otřes mozku a snad zranění páteře.
  • Fr. Čáp, 33 let starý, konduktér pražského vlaku, rodem z obce Chluštiny. Má zlomenou levou kost ramenní.
  • Stařenka Michlová Markéta, 85 let stará, z České Lípy, má pohmožděné obě nohy a stlačený hrudník. Stav její jest vážný, hlavně vzhledem na její stáří. Doprovázel ji zeť její Vincenc Füssel, 37 let starý městský sluha z České Lípy, jenž jest raněn lehčeji v záhlaví.

Dále byli méně vážně raněni a sice vedle osob do Prahy přibyvších, jejichž jména svrchu uvádíme ještě:

  • Karolina Zoffova 21 letá služka z Horažďovic (rány má na pravé skráni, na obočí, na čele, na nose a silnou ránu na pravém stehnu).
  • Josef a Alžběta Zlatohlávkovi. (Dlužno připomenouti, že tyto manžele uvádí správa dráhy pod jmenem manželův Kratochvílových, avšak v nemocnici táborské, kdež leží uvedení, jsou výslovně pod jménem manželů Zlatohlávkových. Ostatní jmena jsou ovšem shodná ve znění zjištěném zpravodajem naším i ve znění dráhou sděleném. Pozn. red.) Manžel jest čeledín ve Vys. Libinu u Ml. Boleslavi, 26 let stár a ona 20 let stará. Pohmožděni jsou silně na nohou.
  • Marek Lederer 35 let stár, kupec ze Čkyně u Vimperka, má silně pohmožděné tělo.
  • Vilém Nesbeda 40 roků starý ředitel sklárny Röhrsdorfské, má pohmožděny obě ruce.
  • Ant. Mayer, kupecký Mládenec v Horní Plané, má zhmoždění pravého kolena.
  • Vilém Hiecke a jeho manželka Flora, horní úřadník v Mostě, 32 let stár, právě na svatební cestě s mladou chotí svou, kteráž má rány na rtu a na obličeji: on má obě nohy pohmožděny.
  • Marie Hofrova z Mostu (na obličeji a levé ruce rány.)
  • Vážněji na hlavě a nohou jest raněn konduktér poštovní pan Matěj Hálek z Tábora.
  • Konečně pohmožděn jest na nohou i Šalomoun Frankenstein, nájemce dvora ze Lhotic u Želiva.

Tyto osoby, lehčeji raněné, ponechány byly dílem v nemocnici, dílem pouze v domácím ošetřování, dílem pak již Tábor opustily.

V nemocnici táborské odpočívali ještě o 4. hodině odpolední v síňkách č. 3. a 4. tito ranění, jimž primář nemocnice p. dr. Jehlička a sekundář její p. dr. Pavlík, kterýž ostatně byl první na místě katastrofy, kamž vedle těchto lékařů i p. dr. Viturka přispěchal, poskytují ošetření co nejbedlivějšího: paní Zlatohlávková, dívky Popova a Zuffova, stařenka Michlová a pp. Zlatohlávek, Mayer, Čáp, Šiling a Füssel.

Zraky, jež nás tu vítaly, byly i v této chvíli ještě vyděšeny, vytřeštěny, neřku-li zoufaly. Paměť katastrofy z těchto myslí nikdy nic nesmyje, a byť se i pozdravily, jak chceme u všech doufati, ze vzpomínek nikdy jim nevymizí dojem strašné paniky!

Slečna Popova, sličná dívka z Ruska, z Moskvy, kdež žije otec její, nalezala se právě na okružní cestě. Navštívila sestru a švakra svého dra. Sokolova v St. Georgen u Lince, odkud vyjela do Prahy, kdež mínila navštíviti i Národopisnou výstavu. Zatím jest odsouzena k několikatýdennímu pobytu v odlehlé nemocnici, daleko, daleko od ruské vlasti její. V nemocnici, když odpoledne navštívili jsem ji, chvěla se posud celým tělem přímo křečovitě, plakala tiše a chvílemi prosila, by se telegrafovalo pro otce jejího. Žádala každou chvíli píti vodu studenou pro palčivost, již cítí prý v celém těle i prosila také pro utišení bolesti o morfium. Toto muselo jí býti ovšem vzhledem na stav její odepřeno…
Ve vlaku nalezala se v jednom voze se Zoffovou, služkou z Horažďovic, jež jela z Vídně domů. Ta vypravovala nám: Bylo už světlo i počala jsem si upravovati vlas, dávala jsem si právě klobouk na hlavu. Nic slyšeti nebylo, žádné signály, vůbec nic, co by nás znepokojovalo. V tom již ohromný náraz, úder a zároveň praskot a přímo rachot, jak by se do vagonu střílelo ze všech stran. (Vlastní slova prosté raněné dívky.) A již jsem také letěla, nemajíc ani času pomysliti, co se asi stalo. Za mnou sypala se prkna, písek a železo ráz na ráz, tak že jsem myslila, že jest už konec se mnou… Slečna Popova letěla za mnou a padla blízko mne. Konečně ustal třeskot, ustaly i předměty rozbité lítati. Za nedlouho byla jsem z trosek venku a dopravena do nemocnice…
To byl jediný dojem, který měla ubohá raněná o celé katastrofě.

Poštovní konduktér Hálek, otec jednoho dítka, když se stala srážka, rovnal si právě dopisy, by je mohl v nejbližší stanici odevzdati, když v tom ucítil silný náraz, i skočil ke dveřím, otevřel je s neobyčejnou duchapřítomností a vyskočil ven na vysoký svah náspu nad Jordánem, odkud válel se dále až ke kamenné stezce. Při tom utrpěl lehčího poranění a lehčího otřesu mozku.

Čtěte také  Hlubočepská spojka pod Barrandovem

Fr. Čáp, konduktér vlaku do Prahy jedoucího, otec dvou dítek, seskočil, avšak vůz řítící se za ním zachytil ho kusem střechy, jenž úderem nejprudším přerazil mu ruku a srazil ho dolu ze svahu.

Na parostroji píseckého vlaku nalezali se strojvůdce Baar, topič Milka a výpomocný topič, jenž jel tentokráte ještě na zkoušku, Týra.
Tento byl právě obrácen a nabíral lopatou uhlí, když v tom nárazem vehementním vymrštěn byl ze stanoviště svého i kutálel se po svahu směrem k Jordánu, kamž zapadl po pás na samý kraj. Dlužno připomenouti, že rybník ten po celá desetiletí již nevypuštěný, kterýž zásobuje Tábor vodou mimopitnou, jest as 20 kroků od břehu, změřené hloubky 13 metrův. Štěstí tudiž, že parostroj píseckého vlaku, jenž visí na hrázi přímo nad rybníkem, nestrhl se stáně do rybníka zadní osobní vozy vlaku toho…

V jednom voze jel konduktér jako pasažér (ne tedy ve službě) a tento byl prudkým nárazem vymrštěn ze sedadla a hozen přes 4 lavice nazpět na druhou stranu. Poručík Josef Čejka z Rokycan mezi jízdou spal. Mezitím, co jeli, ptal se jiného cestujícího, proč se vlaky předjíždějí, pořádají-li dostihy. Sotva to dořekl, následoval obrovský, ohromující náraz a vlak zůstal okamžitě stát, to jest, ovšem jen vozy jeho, jež nebyly prostě — rozdrceny na padrť.

Úřadník dráhy, jež jel ve voze II. třídy se svojí chotí, vyprávěl o srážce tyto podrobnosti: Bylo asi 5 hodin ráno, když jsme s vlakem opožděným asi o 3/4 hodiny vyjeli z Tábora. Choť a synáček můj seděli vedle mne a naproti mně poručík p. Čejka z Rokycan. Sotva že vlak opustil nádraží, zaslechl jsem ohlušující pískot druhého parního stroje a v okamžiku tom vjel na souběžných kolejích druhý vlak podél nás. Pravil jsem žertem k důstojníku a on přisvědčil rovněž žertem, že zde jest uspořádána snad jízda vlaků o závod. V okamžiku tomto nastal náraz, zaslechli jsme praskot vedlejšího vozu a zároveň byli jsme odhozeni stranou kolejí. Ozývalo se děsné volání za pomoc a sténání nešťastníků. Zachránili jsme se všickni oknem vagonu a spatřili děsný zmatek, způsobený touto katastrofou. Z trosek rozbitého vagonu vyčnívalo tělo jedné paní, která pozbyla úplně vědomí. Byla ji zlomena noha…

Neštěstí událo se u strážního domku č. 37 před samým vjezdem od Prahy a Písku do nádraží. Soudní komise, která přišla po 9. hodině, sestávala z adjunkta krajského soudu p. Říhy, státního zástupce p. dra. Potěšila, purkmistra Al. Sejka, městského policejního revisora pana Hostinského a zapisovatele pana Vollka.
Ve chvíli té místo katastrofy skytalo tento obraz: Na spojce obou kolejí nalezen parostroj překocený směrem k rybníku Jordanu, za ním tendr: hned za tímto nákladní vůz, jehož však spodek vyzdvižen byv do výše jest v souběžné poloze s parostrojem. Opřen jest tento spodek nápravou do výše zdviženou o osobní vůz pražského vlaku, jenž z kolejí byl vyhozen. Zadek rozbitého nákladního vozu leží na kolejnici transversálky. Byl to štěrkový vůz bez střechy.
Za tímto nalezen nákladní vůz jiný, jenž rovněž jest z koleje vyhozen a na stranu překocen, takže spodek jeho obrácen směrem ke kolejím. Dále za tímto vozem nalezeny trosky nákladního vozu, kterýž byv z koleje vyhozen, úplně byl rozbit. Obrácený spodek tohoto rovněž jest rozbit a zohýbán. Dřevěná střecha tohoto vozu plechem pobitá jest stržena a odhozena na svah náspu k Jordánu a sice jest dřevěný spodek střechy od plechu odtržen a leží na náspu níže, nežli povrch plechový.
Další poškozený vůz nákladní jest vyvržen z kolejí nejkrajnějších, stojí ale nepřekocen mezi kolejemi, tak že na stranu směrem k Jordánu stojí přední levé kolo mimo kolejnici, zadek vozu stojí šikmo do nádraží. Kolejnice levá jest vytržena z prahů a zohýbaná jakoby tenoučký prut, pravá kolej zůstala nepoškozena. V této spoustě trosek nákladních vozů nalezeny mouka rozsypaná, cikorie v balíčkách, homole cukru a jiné zboží. Zničeno také jedno harmonium ve vagonu vožené, jež jest úplně rozmáčknuto.
Osobní vozy a sice ony. jež byly na dobro zničeny, skýtaly ovšem strašný obraz. Byly jediná jen troska! Jeden ležel na příč, druhý proti němu podélmo, koly jedněmi od půdy vyzdvižen a druhými do země zaryt a v obou trčel, jak by se byl do výše vzepnul svrchu zmíněný nákladní vůz píseckého vlaku, jenž byl přejel, setrvačností mocnou puzen, dále, než sám parostroj vlaku toho na stranu vržený.

V těchto místech, jak řečeno, byla samá troska, samé rozdrcené a mezi sebe vpletené stěny vozův, lavice a podlahy, roztrhané místy jak cáry papíru, jinde zase vztyčovaly se z hromady trosek nápravy a nárazníky, zpřerážené jak hůlky slabé… a pod tím vším tkvěla ve chvíli katastrofy lidská těla, a na troskách těch ještě dlouhé chvíle po katastrofě lpěla krev nebohých raněných!

 

A jak se udála katastrofa? Jaká byla její příčina? Čí vina?
Z nádraží táborského vybíhá rovným směrem kolej, vedoucí ku Praze (kolej číslo I.) Rovnoběžně s ní, blíže ale k Táboru a rybníku Jordánu vybíhá kolej Písecká. Tato za nádražím spojuje se opětně u výhybky jedné, zahybajíc šikmo k ní a skolejí pražskou. A jest s touto společnou až k poslední výhybce v délce nejvýše 40 metrův (a sice přímo na vysokém svahu nad rybníkem Jordánem) by se pak za druhou touto výhybkou opětně od koleje pražské odbočila a dále již samostatně k Písku vedla. Jest přirozeno, že když obě trati mají za nádražím po kus cesty kolej společnou, že nesmí býti vlaky obou tratí zároveň ze stanice vypuštěny.
Nuže v osudné noci opozdil se vlak od Vídně jedoucí, na nějž vlak jedoucí do Písku již v Táboře čekal. Úřadník, jenž té noci službu konal, pan Jan Klement, jenž byl včera hned ze služby suspendován, doznal, že vypustil opžděný vlak vídeňský ve 4.43 hod. ráno směrem ku Praze. Ale hned sotva mu zmizel z očí, že přijel ze ním již vlak písecký. Strojvedoucí vlaku píseckého Baar ale nepochybně chtěl nahraditi zmeškanou dobu — kyneť mu jinak pokuta pro zmeškání spojení v Ražicích a jel nepochybně za osobním vlakem s velikou rychlostí.

 

Strojvedoucí pražského vlaku pak snad mínil nepochybně předjeti zvýšenou rychlostí vlak písecký, již již ho dostihující adříve než by oba na společnou kolej dojeli a tak srážku zameziti — ale v tomtéž okamžiku již tu byl parostroj vlaku píseckého a vjížděje teď na společnou kolej, na níž se už pražský vlak nalézal, vrazil do jeho středu, zychytil zadek poštovního vozu pražského vlaku, jejž pochroumal, vysunul další dva vozy téhož vlaku z kolejí, překotil jeden vůz I. a II. třídy, rozbil následující dva vozy III. třídy a ještě jiný vůz III. třídy porouchal. Dalších 7 závěrečných vozů píseckého osobního vlaku, jakož i dva vozy téhož vlaku ihned za parostrojem převržené zůstaly pak na kolejích státi, ač byly též trochu pošramoceny.

Nejvíce zranění událo se ovšem v obou rozbitých vozech III. třídy, v překoceném voze I. A II. třídy a ve spolu převrženém voze III. třídy, tedy ve čtyřech vozech ve středu pražského vlaku.
U píseckého, to jest do Písku jedoucího vlaku, rozdrceny byly, jak svrchu líčeno, tři nákladní vozy na dobro a jiné pochroumány, parostroj pak na svahu překocen, kdežto parostroj pražského vlaku zůstal státi.
Také strojvůdci píseckého vlaku dávají železniční orgány vinu, že když již viděl na koleji parallelní vlak pražský, nedbal ani kam jede, kdežto strojvůdce vlaku pražského mohl kolej, po níž vlak jeho jel, podle nádražních pravidel za volnou pokládati po tu dobu, pokud by vlak jeho sám po ní nepřejel.
Slovem zase o jednu lehkomyslnost více, avšak s jakými důsledky trapnými, strašlivými!

[divide icon=“circle“ width=“medium“ color=“#840000″]

Na odstranění trosek pracovalo od časného rána na 30 dělníkův, mezi nimiž 15 strojníkův, takže rychlík od Vídně přijíždějící mohl již ve 2 hod. 40 min. odpol. volně projeti.

Srazka vlaku v Tabore 3.7.1895
Foto: AČD Praha Libeň

C.k. výkonné ředitelství železniční učinilo o katastrofě následující úřadní sdělení:

Při výjezdu ze stanice táborské srazil se vídeňský osobní vlak čís. 211 s vlakem čís. 2125, jedoucím do Písku, následkem čehož u prvního vlaku tři cestující a jeden průvodčí vlaku těžce a 13 cestujících lehce poraněno bylo.

Těžce raněni byli:
Kratochvílová Eliška z Vys. Libina, zlomení holenní kosti, Čáp František, konduktér, zlomení ruky, Šiling Rudolf, mechanik z Tábora, zlomení holenní kosti, Popová Ludmila z Moskvy, pohmoždění dolních končetin.

Lehce zraněni byli:
Kratochvíl Josef z Vys. Libina, Füssl Čeněk z České Lípy, Nikodým Jan ze Smíchova, Vilém a Flora Hicklovi z Mostu, Markéta Michlová z České Lípy, Karolína Zoffová z Horažďovic, Jakub Svatoš z Budějovic, Antonín Mayer z Vídně, František Kraus ze Žižkova, Markus Lederer ze Čkyne, Vilém Nesbeda z Röhrdorfu, Johana Fofrová z Mostu.
Lékařská pomoc byla ihned po ruce, těžce raněni dopraveni byli do městské nemocnice v Táboře, lehce raněni v jízdě pokračovali.


Místodržitel hr. Thun přibyl rychlíkem o půl 4. hodině do Tábora, prohlédl si místo katastrofy a navštívil nemocnici, načež odjel do Českých Budějovic.


Pan Antonín Rudolf z Tábora, amateur-fotograf, zachytil krátce po katastrofě několik obrazů na místě její ve fotografiích, jež provedeny jsouce s velikou přesností a podrobností podávají pravý obraz strašných spoust, jež srážkou byly způsobeny.

4 komentáře

  1. Na snímku je lokomotiva Rakouských státních drah řady 56 z čela vlaku č. 2125, která byla vyrobena v roce 1892 lokomotivkou ve Florisdorfu a označena číslem 5693. Po roce 1905 přečíslována na 56.93, v roce 1914 evidována výtopnou Bodenbach ( Podmokly, dnes Děčín ), po rozpadu monarchie připadla Polským státním drahám. Zrušena v roce 1936.

    V čele vlaku č. 211 byly lokomotivy kkStB čísel 311 a 597. První z nich byla vyrobena lokomotivkou ve Vídeňském Novém Městě v roce 1880 pro KFJB jako řada AF III a označena číslem 211. Po zestátnění KFJB v roce 1884 byla zařazena do vozidlového parku kkStB, kde v roce 1885 obdržela řadu 3 a číslo 311. V roce 1897 byla rekonstruována na řadu 4 a přečíslována na 591. V roce 1905 přečíslována na 4.191, v roce 1914 evidována výtopnou Tábor. Po rozpadu monarchie připadla drahám Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kde byla roku 1930 zrušena.

    Lokomotiva č. 597 byla vyrobena pro Českou západní dráhu v roce 1890 lokomotivkou ve Vídeňském Novém městě jako řada A a označena číslem 51 a jménem Redtenbacher. Po zestátnění BWB v roce 1894 připadla kkStB, kde byla pod číslem 597 začleněna do řady 4. V roce 1905 přečíslována na 4.197, roku 1914 evidována výtopnou Tábor. Po převratu připadla ČSD, kde po roce 1923 obdržela označení 254.235. Zrušena byla 19.10.1931.

  2. Dobrý den,
    v knížce Tábor krok za krokem od Jiřího Kohouta je dobová fotopohlednice s rokem nehody 1888…. Nevím zda ve Vašem článku, nebyl uveden chybný rok nehody nebo je uveden chybný rok na fotografii.
    Odkaz na naskenované foto je na FB

    • Datum nehody je správně. Celý text byl převzat, jak je v úvodu uvedeno, z denního tisku. Výstřižek novin mám k dispozici.

      • Děkuji za odpověď. A prosím Vás mohl by jste mi naskenovaný výstřižek poslat, na moji mailovou adresu. Je mi stále divné, že se rok nehody shoduje s nehodou v Montparnasse ve Francicii… A na té dobové fotce od táborského fotografa je opravdu čitelně rok 1888. Děkuji předem

Komentáře jsou uzavřeny