Příběhy ze světa stříbrných linek

Poslušně hlásím – nehoda

Autor: František Mendlík 
Mendlik

 

Silvestr 1982. Dopravní kontrolor Zdeněk Pivarník je ve funkci sotva druhý
měsíc. Je spokojen. Sám doopravdy neví, proč byl vyzvednut do tak odpovědné funkce a proč se stal přímým nadřízeným výpravčích na celé trati. Vynikal spíše neskutečnou výdrží při častých pitkách, nežli brilantní znalostí dopravních předpisů. Kdoví kterému panovníkovi se tento Bušek z Velhartic vetřel do přízně. Čo bolo, bolo. Terazky je tým dopravným kontrolórom! Faktem zůstává, že Zdenál ale nikdy nikomu neublížil.

Zdeněk právě povečeřel chutnou večeři, sezobnul několik jednohubek. Tentokrát nepůjdou s manželkou na taneční zábavu. Dnes večer budou konzumovat televizní zábavu. Otevírá okno, pokládá se na podušku a vyhlíží na zimní oblohu. Je mráz, schyluje se ke sněžení. Už má v sobě několik panáků a říhá po vypité sklenici piva. Nejednou přelud! Ze sousední stanice se nádražím pod ním přežene skupina vozů bez lokomotivy!

„Už blbneš Zdeno! Zatímco jiným se při počínajícím delíriu dávají na pochod bílé myšky,  tobě se dávají na pochod ujeté vozy!“ honí se hlavou novopečeného dopravního kontrolora. Jako hadem uštknut odpadává od okna. ,“Moc piješ, brzdi!“ Nejčernější myšlenky se honí zmalátnělou hlavou. Teprve Vladimír Menšík z televizní obrazovky zažene svým humorem tísnivou vidinu.

Honza Holeček jde na noční do stanice Dobrotín.Tento posunovač se musí takto složitě  propracovávat k pracovnímu procesu. Je mráz. Ojínělé pražce kloužou. Jde po kolejích. Stezky kolem trati jsou zaneřáděny suchou trávou a kalužemi zamrzlé vody. Honza uklouzl a padá. Podařilo se mu stoupnout  na hlavu kolejnice. Zákaz tohoto kroku je součástí každého bezpečnostního předpisu. S hlasitým klením vystupuje z koleje a hrabe se po svahu nahoru. Snad polní cesta lemující zrádnou kolej bude schůdnější. Už je nahoře. Najednou zcepení. Přes místo, které před chvilkou opustil, se přehnala skupina vozů bez  lokomotivy! Chodec se  rozklepal a rozběhl do stanice.

V obci Komorovice měli předevčírem velikou slávu. Obcí vede silnice první třídy číslo padesát. No a právě na celém úseku této silnice od Aše až po Čiernou nad Tisou byla tato důležitá komunikace přepažena akorát zde mechanickými závorami místní železniční stanice! I v roce 1982 bývala často silnice u závor z obou stran lemována dlouhými kolonami čekajících automobilů. Předevčírem skončila tato dlouholetá nepříjemnost. Slavnostně byl totiž otevřen nový úsek dálnice. Prázdná silnice byla svědkem toho, jak napříč cesty po kolejích místní trati  prohučely vagony bez lokomotivy!

Rychlík 666, jedoucí z Bohumína do Českých Budějovic, má zpoždění. Veze si je už ze severní Moravy. Ve vlaku je sem tam človíček. Na jednokolejné trati se sebemenší zpoždění okamžitě přenáší na jiné vlaky. Na Silvestra je ale už klid. Předsváteční šrumec ustal. Už jedou jen opozdilci nebo zapomenutí lidé. Zpožděný rychlík 666 se svou loudavostí zasloužil o to, že nebyl tam, kde měl podle  jízdního řádu být.Tak se stalo, že ujeté vozy bez lokomotivy mohly proletět zcela prázdným nádražím. Do  rychlíku se netrefily!

Výpravčí Milošek Vráz převzal službu ve stanici  Dobrotín. Lojzík Bernát odchází spěšně dolů na střídací vlak. Ještě přání k novému roku. Milošek vybaluje psací potřeby a svačinu. Najednou se na releovém pultě začervená úsek ze čtvrté koleje a červená šňůra se natahuje na traťovou kolej z Dobrotína do sousedních Komorovic! Jakmile se čtvrtá kolej uvolní, Miloškovi to zapálí! Něco odtud muselo odjet. Někdo musel kolej uvolnit! Protože evidentně nebyl ve stanici žádný vlak připravený k odjezdu, musely zmizet vozy od manipulačního vlaku.Volové od manipulačního vlakuje odstavili a nezajistili. Stanice Dobrotín leží na kopci! Totální průšvih, velká nehoda, kriminál na krku! Neřízená masa zdivočelého železa bude před sebou drtit vše živé a nezastaví se před ničím. Milošek jako šílený utíká k telefonu. Pouzdro se válí na zemi, ešus s večeří se kutálí pod dopravní stůl. „Ríšo, proboha,  jedou ti tam ujeté  vozy!“ ječí do telefonu rozklepaný Milošek.

ichard Tesařík, výpravčí v Komorovicích a vyhlášený kliďas po obdržené zprávě bouchne telefonem. Zavolá na stavědla: „Zavřete závory, postavte výhybky! Z Dobrotína jedou vozy bez lokomotivy, já valím ven!“ Mezitím dal do sousední stanice stůj na rychlík 666. Zdivočelý konvoj má nalajnován průjezd stanicí. Mase železa nestojí nic v cestě. Průjezdovou vlakovou cestu ovšem Ríša ozdobil pěti zarážkami za sebou. Divoká masa je však jednu po druhé odfoukla! Drama se končí. V traťovém úseku za stanicí Komorovice se ujeté vozy samy zastavily. Kdo nevěří, ať tam běží. Vůbec nic se nestalo, vozy dokonce ani neřezaly výhybku ve stanici Dobrotín. Byla náhodou  postavena ze čtvrté koleje. Mrtvé ticho přeruší telefon.

,, Milošku, je to dobrý! Tady to projelo a stojí to mezi stanicemi. Ať chlapi nakopnou posunku a rychle si pro ty vozy přijedou! oznamuje kliďas Ríša z Komorovic. Chlapi v civilu urychleně naskakují na lokomotivu, nasazují si jen posunovačské rukavice. Za čtvrt hodiny stojí ujeté vozy opět na čtvrté  koleji, opět ve stanici  Dobrotín. Tentokrát jsou řádně zajištěny a podloženy. Za chvíli zastavuje ve stanici  Komorovice zpožděný rychlík 666. Do Českých Budějovic dorazí v pořádku. Jede se dál, močálem  černým, kolem bílých skal!

Půlnoc odbila. Dávno už se dotřepetala státní vlajka na televizní obrazovce a odezněla stání hymna. V televizi se objevují zdravice ze všech států socialistické soustavy. Dopravní kontrolor Zdeněk Pivarník poněkud vystřízlivěl. Rozleželo se mu v hlavě, že asi opravdu viděl zvečera z okna svého bytu ujeté vozy. Velká nehoda! To by  bylo terno! To by byl počinek! Hned na začátku dráhy dopravního kontrolora takový úlovek! Urychleně se obléká a běží dolu do dopravní kanceláře.

Jedním pohybem shazuje výpravčího Richarda Tesaříka ze čtyř židlí, na kterých si unavený úředník mezitím ustlal. Po půlnoci se už stačil rozestřít všude kolem klid a mír nového roku 1983. Grand pauza! První ranní vlak pojede až kolem páté. Pojede prázdný. Nepředpokládá se, že se  najde nějaké ranní ptáče po probdělé silvestrovské noci. Do žil dopravního se vlila čerstvá krev, poněkud zahuštěná dvěma promilemi alkoholu v krvi. Poručík Columbo vyráží do útoku.

„Tobě tady Richarde projely z večera ujeté vozy!“ vystřelí těžkou munici na rozespalého služebníka.

„To není možný, já o ničem nevím!“ zatlouká zpovídaný přesně podle zákona omerty, věčného mlčení, užívaného sicilskou mafií. Kontrolní orgán mávne znechuceně rukou a vybíhá do mrazivé skutečnosti.Richard bleskurychle zvoní do sousední stanice.

„Bacha, Zdenál se právě probral ze zimního spánku a pátrá po tom večerním průšvihu. Musíme  zatloukat, nic se přece nestalo!“ Šance na zdárné vyšetření se každou minutou ztrácí. „Jestli nic nevyšetřím, budu za vola, který má  opilecké halucinace!“ Tato myšlenka žene vyšetřovatele na stavědlo. Ještě přede dvěma měsíci působil  kontrolor ve funkci náčelníka právě v této stanici. Na stavědle právě slouží jeden člen z jeho bývalého bonzaj týmu.Takové týmy si konečně zřizuje každý pořádný vedoucí. Nezklamal se. Zpět do dopravní  kanceláře skoro běží, navzdory svým sto patnácti kilogramům. Loktem rozrazí vstupní dveře, rukou  odhrne  probuzeného  výpravčího.

„Já s váma zatočím! To se nebudete stačit divit. Zatajení dopravní nehody, to je na sundání! Já z toho udělám monstrproces jako sovětští poradci s Rudolfem Slánským! Já dovedu být svině, ze mne si nikdo srandu dělat nebude!“

Nervózními  pohyby listuje v telefonním seznamu.  Proč jenom sakra ten vrchní dopravní kontrolor Tomáš Vronský bydlí v takovém zapadákově! Konečně je u cíle. Na druhém konci telefonu se ozývá ospalý a nervózní hlas. Lze z něj vyčíst  poznámku, který blbec otravuje po půlnoci a nota bene na Nový rok?,,Tomášu, tady Pivarník. Volám ze stanice Komorovice. Hlásím velkou dopravní nehodu A 5! Z Dobrotína ujely vozy! Jsem už na místě a hned začnu sepisovat protokoly!“

„Dobrá! A zavolal jsi policajty, nehodový jeřáb a záchranku? Jsou nějací mrtví? A co zabezpečovací zařízení? Je to vůbec sjízdný? Zavolej pohotovost od  traťáků. Dělej, hned tam jedu a vezmu revizora  bezpečnosti!““Víš, Tomášu, ono se vůbec nic nestalo! Ti parchanti to zatloukají a říkají, že se nic nestalo a že si vymýšlím. Já jsem to ale viděl přímo z okna kolem šesté večer!“ blábolí vyšetřovatel.

,, Sakra a proč jsi nevolal hned v šest a otravuješ šest hodin po nehodové události? To není přece normální!“ rozčiluje se přímý nadřízený.

Nastává hrobové ticho. Na obou stranách telefonu panuje dlouhá a zlověstná pomlka.

Kontrolor Zdeněk Pivarník pokládá telefon a se svěšenou hlavou vyklízí dopravní kancelář. Právě asi dostal od nadřízeného pokyn, aby celou věc nechal plavat. Nebude slavný! Napříště se stane také příslušníkem většiny vyznávající mlčení sicilské mafie. Jakápak  velká nehoda ?  Co je to za blbost?  Nic se přece nestalo!

A co bylo dál? Prostě nic. Tato dopravní nehoda zůstala utajena až do promlčení. Pomineme-li přítomnost nadpřirozených sil v daném prostoru a čase v podobě jednotky Andělů strážných, můžeme konstatovat nevídanou shodu šťastných náhod. Záhadou také zůstává, že se celá událost za dvacet let „neproflákla“!

Patrně jde o další záhadu hodnou Bermudského trojúhelníku, nebo Tunguzského meteoritu!


Lehkomyslné rozhodnutí náčelníka Pospíška

Autor: Jaroslav Mendlík

Traťové hradlo Bezovka mělo za vlády náčelníka Pospíška svého šéfa. Do této role se pasoval hradlař Tomáš Svačina. Tento pán se prohlásil za malého náčelníka a také se tak choval. Vzal si stanoviště do socialistické péče, jako kdysi soudružka Ivanovová vagon na Transsibiřské magistrále. Mělo to četné výhody. Tomáš se staral o zeleň. Znešvařil nástupiště květinami v květináčích z pneumatik. Bíle natřených! Veškeré údržbářské práce se konaly pod jeho osobním dohledem. Za tím účelem se pohyboval mezi zedníky, instalatéry a malíři celé hodiny. To všechno ve svém volnu a bez nároku na odměnu. Potud všechno správně. Jenže!

Tomáš ,,řídil“ všechno i ve službě. A to byl kámen úrazu. Traťové hradlo bylo vybaveno dvěma telefony. Jeden byl traťový jako spojení se sousedními stanicemi. Druhý byl takzvaný ,,hrkač“.Tento drážní telefon s otáčivým číselníkem se stal zbraní hromadného ničení v rukou snaživého blbce. Jím se bylo možno dovolat kamkoliv.

Sedíte klidně na postu venkovního výpravčího. Najednou se ozve nepříjemný a dotěrný hlas hrkače. Běžíte k  telefonu, zvednete jej a najednou uslyšíte:

,,Tady traťové hradlo Bezovka. U telefonu Tomáš Svačina. Pane výpravčí, vlak strusky stojí ještě v Ostravě Kunčicích bez mašin. Večer odjede z Kravař vlak sádrovce. Ten vlak zetek je ještě ve Žďáru nad Sázavou a cisterny s mazutem jsou ještě ve Slovnaftu!“

Bylo to jako když dávný radioamatér rozjížděl záchranu na severním pólu ztroskotané vzducholodi Italia. Zatímco jiní na jeho místě už mají dávno nohy v papučích, Tomáš všechno řídí. V Maloměřicích má Aničku, v Přerově Márinku. Zprávy z Opavy dodává Helenka a v Ostravě je Zdenička. Celá soustava informátorek podává zprávy traťovému hradlaři o pohybu zátěže. Stejně tak za války informovala děvčata z WAAF maršála Dowdinga o náletech luftwaffe na Londýn.

Traťový hradlař neotravuje jen zátěžové výpravčí. I do uší dispozičního výpravčího se ozývají informace:

,,Tady traťové hradlo Bezovka, u telefonu Tomáš Svačina. Pane výpravčí, u projíždějícího vlaku 5274 je třicátý vůz od konce vlaku asi na třicet pět procent přibrzděn!“

Všichni jej mají plné zuby. Jak jen toho vola paralyzovat? Hrkač dole se dá vypnout pro celý úsek a na traťovém telefonu se zvoní Tomášovi do uší. Nakonec mu sděluje starý výpravčí Holoubek:

,,Tomášu seď na zadku a neprdol!“ A zazvoní mu do uší!

Jednoho dne se u náčelníka stanice ohlásila mladá absolventka učiliště v Jimramově. Přihlásila se na umístěnku a přišla si omrknout budoucí pracoviště. Čeká před kanceláří náčelníka. Vtom zazvoní telefon. Tomáš Svačina hlásí, že nemá vystřídání. Kolega Kaut se ohlásil marod a tudíž se nedostaví. A tu elegán, starý šedivý praktik Jan Pospíšek, přistoupí k mladé dívence a praví:

,,Bedřiško, seberte se a jeďte nejbližším vlakem na traťové hradlo Bezovka. Převezmete ihned službu. Zkoušky z předpisů máte, zítra to dáme dohromady papírově. S místními poměry se seznámíte za pět minut!“

A tak dívenka Bedřiška, která nikdy nebyla na složitém pracovišti, převzala od Tomáše důležitý post. Vpadla po hlavě do víru nebezpečných chvil a zapeklitých situací. Zvládla všechno za deset minut a do večera už sloužila jako starý mazák. Bylo to přesně jako v opeře Prodaná nevěsta. Silák od cirkusu zvedá v průvodu komediantů obrovskou činku. Zapomíná ji na pódiu a do zákulisí ji odnese malá holčička.

Mladá železničářka Bedřiška odmítla zpravodajskou síť. Vykašlala se na informace z uzlových stanic. Na zapeklitém stanovišti pak nová traťová hradlařka upletla stoky svetrů a zimních rukavic. Kompetentní školník Tomáš se cítil zneuctěn.

Na adresu náčelníka Jana Pospíška vyplivnul uražený ,,malý náčelník“ řadu nevybíravých slov. Nikdy mu neodpustil hazardérství a lehkomyslné rozhodnutí.


Nostalgie Bezovka

Autor: Jaroslav Mendlík

Jako by nebyly. Ze železničních stanic mizí stavědla a traťová hradla z tratí. Technika jde dopředu a technický pokrok nelze zastavit. A tak jako sledujeme nostalgické jízdy parních lokomotiv, měli bychom mít možnost v budoucnosti navštívit i skanzen starých zmizelých dopravních stanovišť.

Traťové hradlo Bezovka bylo pro výpravčí železniční stanice Dobrotín požehnáním. Každý výpravčí sem rád chodil na záskok. Stanoviště bylo vybaveno mechanickými oddílovými návěstidly a klasickými závorami. Jedny měl hradlař přímo ,,u huby“, ty druhé, dálkové se nalézaly u místního JZD. Zatímco místní závory se zvedaly přímo, po několikerém otočení klikou, obsluha dálkových byly pěkná fuška. Muselo se totiž točit pětačtyřicetkrát! Z tohoto prostého důvodu bývaly závory trvale uzavřeny. Jakmile traktorista potřeboval, podupal po traťovodech..Hradlař byl upozorněn mlácením kliky. To pak stačilo vyběhnout a ukázat traktoristovi, že se o něm ví a že bude obsloužen podle vlakové situace. Tak se dálo po celé generace. Až jednou.

Na noční službu nastoupil výpravčí Emánek Horáček. Je zimní večer. Už je dávno tma. Emánek už povečeřel a vykouřil několik cigaret. Přečetl už všechny noviny a vyluštil křížovku. Najednou si začal z nudy předčítat odevzdávku dopravní služby. Vytřeští oči. V předávkové knize je jasně napsáno ZÁVORY V KILOMETRU 20.121 JSOU OTEVŘENY!

Od večera projelo kolem dálkových závor patnáct vlaků a on na kliku vůbec nešáhnul!

Emánek zvoní do stanice Dobrotín jako zběsilý. Křičí: „Hlásím patnáct dopravních nehod. Hlásím patnáct projetí otevřených závor!“

Službu konající výpravčí Zdeněk Mach nevěří svým uším.

„Co blbneš Emánku!To je zápis do Guinesovy knihy rekordů. Vydýchej se a neblbni!“

Výpravčí Mach pochopil, že je zle. Nervák Emánek je schopen utéct do polí, nebo obtelefonovat celé ředitelství a všechny dopravní kontrolory.

„Zamkni boudu a běž se k těm závorám podívat!“

A tak se také stalo. Zimní nocí běží štvanec. Stovky vykouřených cigaret brání zdravému dechu. Běží jen tak nalehko. Ztrácí pojem o čase. Mysl zabírá příběh největšího průšvihu v historii Českých drah. Jako smutný hrdina bude příčinou patnácti dopravních nehod za tři hodiny! Dobíhá k závorám. Oběma rukama hladí ráhna uzavřených závor v poloze vodorovné. Je mu, jako vylovenému trosečníku při zkáze Titanicu.

Mohl si celé extempore ušetřit, kdyby vzal rozum do hrstí. Žádný vlak na přejezdu nepískal. Strojvedoucí by tak učinil hned při prvním projetí otevřených závor. Na omluvu Emánka lze jen dodat. Všechno totiž zavinil nový dopravní kontrol. Nové koště navštívilo Bezovku. Nimralo se v blbostech. Všimlo si, že v odevzdávce služby je napsáno – Závory v kilometru 20,121 jsou uzavřeny. Ale v předpisech je jasně řečeno, že závory v klidu mají být v základní poloze! A základní poloha je – otevřeno! Jediným škrtem pera uvedl problém na tu správnou míru. A tak se psala fráze, neodpovídající skutečnosti. Každý jiný zaměstnanec nad tím mávnul rukou. Emánkovi to neřekli!

Traťové hradlo obsluhovali kmenoví zaměstnanci. Dva stojí za povšimnutí.

Vlastiček Kolda je místní rodák a puntičkář. Starý mládenec žije tiše a po svém. Výpravčí Bernát večer Vlastička střídá.

„Pane výpravčí, potřeboval bych s vámi vyměnit šichtu.“

Bernát vytahuje svůj debilníček. ,,Jó to by šlo. A co budeš Vlastíčku podnikat?“

„Ale zítra hraji hokej.“

„Proboha, jak ty můžeš hrát hokej ? Při prvním nárazu na mantinel tě budou sbírat do kapesníku!“

„Hrajeme stolní hokej, Stigu. Jsem druhý v kraji a pozítří nastupuji proti Hanouskovi.“

Tento človíček žije stolním hokejem. Jako starý mládenec toho moc nepotřebuje. Jenom pozítří porazit Hanouska.

Další figurkou traťového stanoviště je Poldík Bukač. Neukájí se stolním hokejem, ale pěstuje včely. Má neustále uslzené oči. Šetří zrak a dokáže hodiny čumět do stěny. Výpravčí Mach dával k lepšímu podobné strnutí u ministra Nejedlého a prohlásil je funkcionářskou jógou.. Poldíkovi stačí na celou šichtu jediné číslo časopisu Včelař. Poldík přichází často do služby opuchlý a sobě nepodobný. Jednou nedůvěřivý výpravčí Bernát odmítal předat službu, dokud se neznámý opuchlý pán neprokáže platným občanským průkazem.

Jednoho sychravého podzimního dne došlo i na výpravčího Bernáta.

Je opravdu sychravo. Nevlídný podzimní čas. Venku není živá duše. Na peroně se choulí do zimníku malý pán. Má vyhrnutý límec a ruce hluboko v kapsách. Pán netuší, že osobní vlak na Brno je čtyřicet minut opožděn. I zželelo se výpravčímu, hradlaři nebohého cestujícího. Zavolal na něj a oznámil mu zpoždění vlaku. Za chvíli sedí oba v teple traťového stanoviště. V kamnech to vesele praská. Pohoda jako ve staré chaloupce. Malý pán je prý také železničář.

Oba muži probírají události na dráze a popíjejí kávu. Výpravčí Bernát, v té době hradlař, provedl patřičné úkony pro průjezd nákladního vlaku. Byla to rutina – prostě jako vždycky. Jenom při zaujaté a plodné diskusi, zapomněl oknem projíždějící nákladní vlak sledovat. Vzal profesionálně na vědomí akorát koncovky. Na parapetu okna stál dosud nezapnutý tranzistorák a vedle dopravní dokumentace ležela rozevřená detektivka.

Najednou se ozve zvonek traťového telefonu. Je čas se rozloučit. Pán se zvedá a podává službu konajícímu zaměstnanci ruku. Posezení prý bylo zajímavé, zábavné a velmi poučné. Příjemný pán mává ještě z okna odjíždějícího vlaku.

HRRRRRRRRR!

Dotěrný zvonek selektoru, zvaného hrkač, protne příjemné ticho.

„Lojzo, ještě je tam, nebo už odjel?“

To náčelník stanice Dobrotín pátrá po dopravním kontrolorovi Kalužovi.

„Volali z Horního nádraží, že tam byl na kontrole!“

„Proboha, to byl ten pán!“ zvolá Bernát. Najednou vidí tranzistorák na okně, papuče,detektivku a projíždějící nesledovaný nákladní vlak. To nemůže dobře dopadnout.

Dopadlo to podle očekávání. Náčelník stanice stroze oznámil, že dopravní kontrolor shledal závažné nedostatky při výkonu služby. Bylo to jako v té pohádce Kůzlátka, kůzlátka, otevřete vrátka.

A tak se stalo, že důvěřivý blbec a milosrdný samaritán sloužil pro ztrátu prémií celou šichtu zdarma!


 

Šílený přelud šíleného vlakvedoucího Barnabáše

Autor: Jaroslav Mendlík

Vlakvedoucí Jaroslav Barnabáš má štěstí. Povolání je zároveň jeho koníčkem. Komupak se tohle podaří? Jarda je železničář tělem i duší. Doma vlastní i modelovou železnici. Aby toho nebylo dost, jezdí s fotoaparátem a fotografuje lokomotivy. Také bývá viděn v historické uniformě jako figurant při nostalgických jízdách. Teď stojí u otevřeného okna na chodbičce, sem tam i něco vyfotí. Jede asi někam lovit snímky.

Právě pozoruje dění na sousední koleji dvukolejné trati. Před vjezdovým návěstidlem stanice Rohožník zahlédne stát osamělý vagon se štěrkem. ,,Asi nějaká výluka.“ Vůz je řádně podložen. Následuje oblouk, ale co to? Na zastávce stojí osobní vlak na téže koleji! Jarda vytřeští oči a zakřičí: ,,To je přece vjezd do obsazeného oddílu! Nehoda!“

Ve stanici Bobrovice vyběhne z vlaku. Jako šílený letí do dopravní kanceláře.Vzrušeně volá: ,,Na trati stojí vagón! Proboha, bude hromada!“

Přivítá jej klidný výraz obličeje výpravčího Marchy. Starý praktik jenom nevzrušeně utrousí: ,,Ty už Jardo z tý dráhy blbneš. Vidíš vagony, tam kde nejsou. Zabrzdi, nebo objevíš vagon i v ložnici vedle své manželky. Trať je přece volná!“

Jarda běží před staniční budovu. V hlavě má zmatek. Přece nemá vidiny! Dobré dvě minuty pak nechá téct ledovou vodu ze staničního vodovodu na rozpálenou hlavu. Pak usedá na lavičku, hlavu ve dlaních. Netuší, co se odehrálo před několika minutami.

Vojáček vezl do stanice Rohožník za malým lokotraktorkem dva vagóny štěrku. Na stoupání začal lokotraktorek hrabat, až zastavil úplně. Vojína napadlo jeden ze dvou vagónů vyvěsit. To by nebyla žádná hloupost, kdyby ovšem nechal na odstaveném voze koncovky. On je převěsil a dorazil do cíle. Signalista viděl koncovky a zablokoval. Dal za vlakem elektrickou odhlášku! Jakmile se pak doprovod dožadoval návratu na trať pro ten druhý vagon, nastal nevídaný šrumec. Osobní vlak vjel mezitím do obsazeného oddílu! Nehoda!

Výpravčí Marcha v Bobrovicích neztratil hlavu. Využil toho, že na zastávce je zároveň závorářské stanoviště. Odehrál se tento rozhovor: ,,Pane Berka, jakmile zastaví osobák, řekněte strojvedoucímu, že na trati je překážka. Odjet může, až dám souhlas!“ Stalo se. Po deseti minutách osobák odjel. Překážka byla v oblouku, takže ji strojvedoucí neviděl. Pouze čtyři lidé byli do celé akce zasvěceni. Oba výpravčí, signalista a ten voják.

Starý kliďas Marcha sedí v dopravní kanceláři a uvažuje. Nebude to rozmazávat. Nic se nestalo. Domluví se s kolegou z Rohožníka. Signalista je prý spolehlivý. Kdyby se někdo vzrušoval nad zpožděním osobáku, učiníme hrdinu z toho vojáka. Odstranil překážku na trati a možná dostane i opušťák.

Ale co s tím železničním šílencem venku na lavičce? Určitě by to vykecal! Ten sedí zcela zdrcen s hlavou v dlaních. Vidí svoji budoucnost černě. Při takovém psychickém stavu jej jistě od dráhy propustí. Smyslová způsobilost je přece základní předpoklad pobytu v kolejišti.

Výpravčí Marcha se rozhodl. Záleží jen na Jardovi. Opatrně s ním promluví, vysonduje situaci. Železniční šílenec se může se stát dalším z party spiklenců. Buď se přidá, bude držet hubu a doví se pravdu, nebo jej jeho přelud bude doprovázet na cestě do psychiatrické léčebny!

Každý rozumný železničář dodržuje zásadu. Kdo se moc ptá, moc se doví. Pokud to jde, věci zbytečně nerozmazávej. Kolikrát jenom výpravčí žehlili noční projetí polních závor na závorářském stanovišti. Kde není žalobce, není soudce. Ten fakt, že v předpise existovala nehoda „Vjezd na jinou volnou kolej“ se nedá pochopit.

K takovému přečinu by se snad přiznal jenom sám Pavka Korčagin!


Služba u železničního vojska

Autor: Zdeněk Horenský

Vojín Svaťa Janecký se probudil ještě za šera. Navyklým pohybem si chtěl prohrábnout své dlouhé vlasy, ale najednou zkoprněl. Jeho ruka při tom pohybu narazila na téměř holou lebku, na níž po přejetí dokola nenahmátla nic víc, než malou kštici. Doširoka rozevřel oči a pomalu se vzpamatovával, kdeže se to vlastně nachází. Nad ním patrová postel, vedle něj patrová postel obsazená dvěma muži. A těch patrových postelí bylo v pokoji mnoho.

V tom okamžiku uslyšel příšerně hlasité volání: „Budíčeeeeek“. To se několikrát opakovalo a z lůžek se začaly zvedat vyděšené postavy. Zcela se mu rozsvítilo, stejně tak, jak se v tom okamžiku rozsvítilo v místnosti. Za dalšího řvaní: „Budíčeeeeek“ se ostříhaní muži na sebe nechápavě dívali. Ti z horních postelí začali seskakovat dolů a také i ostatní již své postele opouštěli. Svaťovi, jako i ostatním nováčkům, začal první den vojenské základní služby.

„Náááástup na rozcvičku“, chodbou se rozléhalo další hlasité volání. Nováčci se řadili podle družstev a poklusem nastupovali na rozcvičku na buzerplac na Šunychlu. Zrána bylo ještě dosti chladno, ale při rozcvičování svých zpohodlnělých těl se za pokřiku jednotlivých velitelů družstev brzy zahřáli. Pro Svaťu začal zcela nepochopitelný, a pro něj dříve nepředstavitelný, vojenský život v přijímači. Za stálého vyřvávání velitelů družstev, velitelů čet i jiných velitelů, nabyl dojmu, že je tam těch velitelů více než mančaftu holubů. Každý, kdo měl alespoň jednu pecku na ramenou, pořád něco organizoval a stále u toho vyřvával. Na kravál byl zvyklý z civilu. Jeho sluch dokázal vstřebat celé proudy decibelů při koncertech jejich beatové skupiny. A zase to vyřvávání: nástup na to, nástup na ono, popřípadě ještě nástup na něco jiného. A nováčci byli prvních pár dní ze všeho opravdu dost vyděšení. Povely, povely a zase jen povely.

Tělesně byl poměrně málo zdatný, ve vojenské knížce vyznačeno Céčko, schopen jako výpravčí. To zapříčinilo po odvodu to, že narukoval k železničnímu vojsku do Bohumína. Teprve mnohem později zjistil, že to pro něj bylo štěstí v neštěstí a svým způsobem výhra. Nastalo pro něj období nejtěžší, vojenský přijímačový výcvik. Zpočátku mu bylo útěchou, že velitelem jeho družstva byl spolužák z průmyslovky. Jak hluboce se v něm však zklamal. Místo předpokládaných úlev všeho druhu jej buzeroval snad intenzivněji než ostatní v družstvu. Posléze to zdůvodňoval tím, že musel před ostatními.

Na rozdíl od něj byl další ze spolužáků zašitý na teplém místečku v ošetřovně, měl o jednu pecku víc a ke Svaťovi byl kamarádský, v nouzi vždy pomohl. Nutno dodat, že nouze nastávala se stupňující se výcvikovou aktivitou čím dál častěji. Pochodovou přípravu na buzeráku ještě dost zvládal. Občas si při nekonečných povelech popletl světové strany, ale vždy strhnut davem svého družstva se správně nasměroval vpravo nebo vlevo. I „čelem vzad“ po několikáté dokázal předvádět.Nejlépe se ještě cítil při PŠM, neboli politickém školení mužstva. Naštěstí pro něj to byla jedna z nejdůležitějších věcí na celé vojně. To nemuseli ven do nepohody, pěkně v teploučku učebny poslouchali, či většinou neposlouchali, žvásty politruků a v klidu klimbali nebo si něco četli.Nejhorším obdobím však bylo, když začala taktické příprava. Té předcházela teorie na učebně, rozborka a sborka samopalu vzor 58. Rozebrat, to se povedlo, ale opačný postup nezvládl ani při třetím pokusu. Balení a příprava plné polní, další příšerná činnost z jeho pohledu. O zvládání PCHOJ, protichemické ochrany jednotlivce, ani nemluvě. V plynové masce se po pár vteřinách dusil a po minutě klesal k zemi. A to úplně nejhorší jej teprve čekalo. Byly to taktické přesuny s plnou polní a samopalem z nemožných míst na ještě nemožnější místa, pod nohama bláto, voda, kamení, do kanad zatékalo vrchem, neboť je nikdy neměl dost šňůrkami utažené. Chůzí to s obtížemi šlo, ale aby bylo naplněno ono, že někdo musí být poslední, to prezentoval vždy Svaťa. Když pak došlo k běhu, po uběhnutí asi sta metrů padal vysílením obličejem k zemi a několik minut jej museli křísit. V takových vypjatých chvílích přicházela řada na jeho spolužáka na ošetřovně, který jej v období taktické přípravy vždy uznal marodným a nechal ho dva či tři dny na lůžku.

Nicméně přijímač přežil a dočkal se své první vycházky, která následovala po vykonání slavnostní vojenské přísahy. Při té příležitosti jej v Bohumíně navštívili nejen rodiče, ale i jeho dívka, kterou byl nucen odchodem na vojnu dočasně opustit. Představa, že ta dočasnost má trvat dva roky, mu denně naháněla hrůzu. Dočkal se tedy v první řadě alespoň toho, že s ní může strávit krátký čas po přísaze. Nováčci v ten významný den všichni dostali vycházku až do půlnoci. Šunychl se nachází několik kilometrů od města Bohumína, kde měl zarezervovaný hotelový pokoj pro svou nastávající. Rodiče odpoledne odjeli a on se věnoval už jen své dívce. Ve stejném hotelu měla rezervovaný pokoj ještě jedna slečna, která přijela navštívit svého vojína, shodou okolností spali na stejné cimře. Se svým druhem ve zbrani se domluvili, že se sejdou ve 23,15 před hotelem a společně se vydají na cestu na Šunychl, aby to do půlnoci stihli. Dohodnuto. Od té chvíle se oba ztratili v hotelových pokojích a co se za jejich dveřmi dělo, bylo již jen a jen soukromou záležitostí jich obou.

Svaťa dopínal knoflíky své vycházkové uniformy před hotelem v 23,20. Jeho druh nikde. Pět minut není zas taková doba, třeba se zdržel, rozhodl se ještě čekat. Když uběhly další minuty, silně znervózněl, neboť si uvědomil, jak je to na Šunychl daleko. Déle již čekat nemohl. Jen co vykročil, vyšel z hotelu nějaký místní občan, kterého se pro jistotu zeptal na nějakou nejkratší cestu. Sám znal jen jednu jedinou a to by musel velkou oklikou po silnici. Byla mu vysvětlena zkratka, vedla však mimo hlavní silnici, nějakými vedlejšími stezkami. Měl hlavně dát pozor na jedno odbočení, které by ho mohlo z této cesty odklonit. V duchu čítaje minuty, rázným krokem vykročil do tmy a do neznáma. Zpočátku bez problémů, posléze však ve tmě nějak začínal ztrácet jistotu, odbočení zradilo a o tom ho přesvědčila tabule, že se nachází na polské státní hranici.

Už se raději ani nepodíval na hodinky, no přesněji podívat se chtěl, ale neškrtl mu zapalovač ve tmě, každá vteřina dobrá, obrátil své kroky a dal se do běhu zpět cestou, kterou si jakž takž zapsal do paměti. Ta jej přivedla na hlavní silnici, tam se už orientoval. Následoval jeho životní běh. Maraton byl v jeho vyděšených očích pouhou procházkou, pot mu proudem stékal po celém těle, ale Svaťa věděl, že musí vytrvat, i když už dávno neměl jistotu, že návrat z vycházky stihne. Ve chvíli, kdy zahlédl svůj vojenský objekt, ještě přidal na tempu. Na stanoviště dozorčího se přímo vřítil, převrhl židli a skácel se k zemi. Službu konající major se podíval na hodinky, bylo dvacet minut po půlnoci. „Tak už je tady máme všechny, uzavřeme to bez mimořádných událostí“ pravil ke službu konajícímu desátníkovi. Svůj životní běh rozdýchával ještě v půl čtvrté nad ránem. Bylo mu docela jasné, že ráno musí opět zaúřadovat jeho spolužák na ošetřovně.Došlo k rozdělování umístění vojáků po absolvování přijímače.

Někteří byli navrženi a nakonec i zařazeni do péešky, neboli poddůstojnické školy, Svaťa měl být zařazen jako výpravčí k některému z vojenských železničních oddílů. Poprvé se kladně ve vztahu k němu zapsal i jeho spolužák, velitel družstva. Přišel za ním v soukromí a zeptal se ho, kam chce zařadit. Že má na výběr Prahu, Ostravu nebo Ústí nad Labem. Dlouho se nerozmýšlel a zvolil Ostravu. Stalo se, bylo zařízeno. Více jak polovina nováčků se se Šunychlem rozloučila.

V Ostravě u vojenského železničního provozního oddílu začalo svítat na lepší časy. Všechny zkoušky potřebné pro výkon služby výpravčího měl platné, byl hned zařazen do provozu. Jeho denní vojenský režim se tím zásadně změnil. V měsíci ve stanici odpracoval patnáct, někdy šestnáct směn, střídavě denních a nočních, podle zavedeného turnusu. Tím byl limitován jeho pobyt ve vojenském prostoru. Politického školení mužstva se musel zúčastňovat v každém případě, ostatního výcviku jen nepravidelně.
Před noční měl zaručený nerušený odpočinek od oběda až do odchodu na noční směnu, po noční zase nerušený odpočinek od příchodu do oběda. Ve dny, kdy na stanici nesloužil, musel být vojákem plnohodnotným. Přehoupl se půl rok a narukovali noví vojáci. Přestal být holubem, ale ještě zdaleka se nestal starým mazákem. Mančaft spolubojovníků byl však celkem pohodový, ani mazáci se nad nováčky nějak moc nepovyšovali a oni šikanu prakticky vůbec nepoznali. S příchodem nových vojáků dostal Svaťa na pokoj dva z nich. Dva super mazáci odešli do civilu a postele po nich byly znovu obsazeny. Postupem času i ti noví docela zapadli do party, která čítala na pokoji osm chlapů stejného osudu. Svaťa zjistil, že ti noví jsou též muzikanti. Jeden bubeník, Západočech z Chebu, druhý kytarista Slovák od Košic. Slovo dalo slovo a došli k závěru, že by mohli založit hudební skupinu. Na pokoji s nimi přebýval dobrý chalan, čatár Grygel, který byl předsedou SSM. Přislíbil přímluvu u politruka, který měl mimo věci politické na starosti i kulturu. Major Bašník se dlouho zdráhal žádosti vyhovět, viděl za tím samé potenciální problémy.

Každý z vojínů, budoucích vojenských hudebníků, se mu za přítomnosti předsedy SSM představil a společně mu vyložili svůj záměr. Nakonec uznal, že by kulturní akce s vlastní hudební skupinou mohly být pro vojenský železniční provozní oddíl i přínosem. Takže svolil, dokonce každému dal opušťák, aby mohl přivézt svůj hudební nástroj. Část bicí soupravy a nějaké mikrofony a bedny byly k dispozici z dřívějších dob. Tím se stala vojna dokonce příjemně stráveným zbytkem času do vypršení celé dvouleté vojenské základní služby. Úspěchy na poli hudebním ve vojenském se dostavily. Prvenství v několika kolech armádní soutěže umělecké tvořivosti, veřejná vystoupení v Opavě, v Ostravě, tam dokonce společně se zpěvačkou Věrou Špinarovou a její doprovodnou skupinou. Za úspěchy všichni obdrželi i odznak „vzorný voják“.

Stalo se to, v co nikdy nedoufal, ba ani si to neuměl přestavit, do civilu se mu moc nechtělo. Se svou dříve nastávající se dávno předtím rozešel, na vojně si prožil pár pěkných lásek a s tím také jednoho dne opustil tu černou Ostravu, která mu svým způsobem přirostla k srdci.


Do stanice „Úsměv“ jezdí i vlak

Autorka: Marcela Pivcová

Vydaly jsme se vlakem do Luštěnic, kde v penzionu pro seniory bydlí naše kamarádka Olga. Se společnou jízdenkou, kterou opatrovala Zuzana, jsme nejdříve absolvovaly jízdu z Prahy do Nymburka a tam jsme přesedly na „motoráček“, s nímž jsme pak ještě měly dojet několik stanic směrem k Mladé Boleslavi.

Nevím už, jestli tehdy vlak v jedné ze stanic prudčeji zabrzdil, nebo jestli Zuzana přestala hlídat svou, ne právě bezpečně odloženou tašku, protože ta se náhle převrátila a začaly z ní padat věci na podlahu. Nejdříve jsme věnovaly pozornost rozbitému kelímku s jogurtem, takže jsme společně s ubrousky v ruce tu „pohromu“ co nejrychleji uklízely. Bylo by asi trapné, kdyby právě teď přišel k nám průvodčí. Podařilo se! Nato Zuzana posbírala ze země ještě dalších pár věcí, hlavně pak „vypadlou“ jízdenku. (Štěstí, že jsme si té jízdenky všimly, mohla se jogurtem  poničit nebo dokonce ztratit – ani jsme nepomyslely, jak bychom se bez ní dostávaly zpátky domů).

Ve chvilce se objevil ve voze mladý průvodčí a Zuzana mu ukázala jízdenku, kterou už po zvednutí z podlahy raději držela v ruce, připravenou ke kontrole. Průvodčí se na jízdenku dlouze a poněkud nechápavě podíval a pak už se na nás obrátil s otázkami: Odkud jedete? Co to máte za jízdenku? Ta není platná….. Žádnou recesi jsme pochopitelně nechystaly, a proto jsme mu jedna přes druhou s úplnou samozřejmostí vysvětlovaly, že to je naše společná jízdenka, kterou jsme si koupily u pokladny na Hlavním nádraží, a tam že by nám rozhodně neprodali nějakou špatnou jízdenku. K tomu jsme mu svorně ukazovaly průkazy na slevu jízdného v domnění, že teď už bude všechno v pořádku. Profesionál by celou scénu přesvědčivěji nezahrál! Průvodčí to dál nekomentoval, snad s ohledem na to, že jsme byly starší dámy, jízdenku nám vrátil, aniž by ji označil, a odešel. Na příští stanici jsme už měly vystupovat.

Teprve teď jsme se na onu záhadnou jízdenku podívaly. Co se mu na ní nezdálo? Místo zpáteční jízdenky Praha – Luštěnice pro tři osoby, za kterou jsme zaplatily kolem čtyř set korun, jsme totiž průvodčímu předložily jízdenku pro jednoho cestujícího, která byla jen z Boleslavi do blízké venkovské stanice, stála 12 korun, byla z opačného směru a ještě prošlá! Někdo ji zkrátka nechal ležet na zemi a tam ji Zuzana sebrala. Jenomže: kde zůstala ta naše platná? Tu Zuzana po nahlédnutí do tašky samozřejmě v pořádku našla. Ještě ji stačila rychle ukázat průvodčímu, aby si nemyslel, že jsme nějaké podvodnice, anebo, že vezl tři úplně pomatené dámy.

Vlak zastavil a my jsme vystupovaly, více než s úsměvem, s trojhlasným smíchem.


Zatoulaný doklad

Autorka: Jitka Chodorová

Vážení přátelé, povídání Marcely Pivcové o ztracené a znovu nalezené železniční jízdence mně připomnělo můj příběh, který je starý asi 40 let. Nastoupila jsem po krátké mateřské dovolené zpět do svého zaměstnání, abych nepřišla po synově narození o místo. Ono místo v místě bydliště mělo vždy svoji výhodu, dnes ještě více, než tehdy.

Synovi byl přesně rok, kdy jsem ho předala do péče mého hodného tchána, spolu s dcerou, která v té době chodila do druhé třídy. Ob den jsem ráno před čtvrtou ranní letěla na místní nádraží, kde jsem absolvovala 16hodinovou směnu. Titul mé práce byl samostatná komerční pracovnice, teda pokladní všech přeprav, které se ve stanici vyskytovaly.

Takže osobní, nákladní, zavazadlová, spěšninová a kusová. Co to obnášelo,´nebudu vypisovat, ale někdy toho bylo až dost. Každý druhý den jsem byla doma, ale musela jsem navařit, poklidit i vyprat, a ne jednou se stalo, že jsem v jedenáct večer věšela plenky na zahradě, a před čvrtou už jsem musela být v práci, protože dva vlaky směr Plzeň musel někdo odbavit. Musím přiznat, že to bylo velmi náročné.

Pak přišlo léto, o kterém chci psát. Můj muž byl povolán na vojenské cvičení, synek dostal jakýsi žaludeční katar a já díky tchánovi jsem mohla chodit do práce, kde stejně nebyl nikdo, kdo by mě zastoupil. O elektronických jízdenkách se nám ještě ani nezdálo, a že se budou natáčet v blízkosti natáčet Černí baroni, to by člověka ani nenapadlo.

Ten den se měl můj muž vrátit z vojenského cvičení, já měla směnu a chtěla jsem ho vyhlížet u vlaku, kterým měl přijet. Byla jsem celá rozechvělá, ale nebylo mi dopřáno. Najednou dusot, hluk a před pokladním okénkem se rozrůstala fronta vojáků z blízkého, asi 4 km vzdáleného vojenského útvaru, který sídlil na zámku Zelená Hora. Přiběhli vždy na poslední chvíli a odbavit je do jejich domovů, to byl docela záhul, zvlášťě, když to byli vesměs Slováci. Protože lepenkové jízdenky jsme měli asi jen do 130 km, na Slovensko se museli jízdenky vypisovat. Najít v kilometrovníku počet km do určitého místa, vypsat, odbavit. Jeden díl mi zůstal k účtování, druhé dva dostal cestující k dalšímu cestování.

A tak v mém rozechvělém očekávání mého muže, jsem prostě udělala chybu a jeden vojáček dostal doklad, který měl pro mě cenu zlata. Hrozila mi pokuta za ztrátu, nebo zaplacení ceny jízdenky, od které jsem neměla ten správný doklad. A cesta na Slovensko již tenkrát nebyla zadarmo. Muž tím vlakem stejně nepřijel, byl se svými kamarády-vojáky zapít znovunabytou svobodu. Přijel až o dva vlaky později, a to už jsem mu sdělovala, co se mi stalo.

Znovu a znovu jsem prohlížela všechny doklady a pomalu se smiřovala s tím, že prostě budu cálovat. A pak přišla spásná myšlenka, nějak jsem si vybavila vojáčka, kterému jsem ten doklad dala. Ale ten přece chodí s vnučkou jedné babičky od nás. Zastavila jsem se u ní a vysvětlila jí, jak se věci mají, a jestli by nějak vnučka mohla pomoci. No, mobily ještě nebyly, a i kdyby byly, vojáček mohl jízdenku zahodit, sotva přijel do své domoviny.

Nebudu vás napínat, vnučka se nějak s vojáčkem spojila, ten jízdenku nezahodil, a když mu skončil propušťák, tak mi ten drahocenný doklad přivezl. Stačili jsme to do měsíční uzávěrky a já měla vše v pořádku.

Ještě musím dodat, že ta vnučka je dnes mojí kamarádkou a toho vojáčka si nevzala, ale dala přednost jednomu klukovi od nás, který o ní stál. Oni dnes bydlí v baráčku její babičky, který si přistavěli, a mají dva syny a čtyři vnoučata. Na slovenského vojáčka můžeme jen zavzpomínat, pěkný a šikovný mládenec, který mi tenkrát vytrhl trn z paty.


Všechna vyprávění jsou převzata z webu www.i60.cz

koleje (1)