Historie jízdních (režijních) výhod zaměstnanců drah

Celoroční jízdenka II.třídy pro ČSD a některé další dráhy platná v roce 1931.

Protože se v posledních týdnech opět rozhořela rušná debata o režijních výhodách železničních zaměstnanců, kdo, co, proč a jak, otiskujeme úplný přepis článku, pojednávající o historii tzv. „režijek“, který pod názvem „Mimotarifní výhody nejsou jen výsadou železnic“ otiskl v roce 2006 týdeník Odborového svazu železničářů OBZOR, konkrétně jeho dvacáté číslo. Autorem je p. Martin Navrátil za vydatné pomoci a rad v poděkování autora na konci článku uvedených spolupracovníků.

MOTTO : „Není přípustné pojednávati o jízdních výhodách v denních časopisech, odborných časopisech atd. Pochybnosti o výkladu tiskopisů mají se objasniti dotazem u nadřízených služeben.“ (P26 – Předpis o jízdném a přepravném pro železniční zaměstnance a jejich rodinné příslušníky platný od 1.1.1943).


 

ÚVOD

Celoroční jízdenka II.třídy pro ČSD a některé další dráhy platná v roce 1931.

Na základě podnětu čtenáře z České Třebové přinášíme v následujících řádcích ohlédnutí za režijními (jízdními) výhodami zaměstnanců drah v Česku platných v různých obdobích. Předesíláme, že z prostorových důvodů záměrně vynecháváme další typy výhod nebo požitků (např.kdysi oblíbené režijní uhlí).

Princip, že zaměstnanci získávají se slevou výrobky produkované firmou, v níž pracují, byl a je poměrně rozšířen, a to i v jiných firmách. Jelikož jde o téma velice široké, soustředíme se pouze na tzv. mimotarifní jízdní výhody (zjednodušeně je někdy budeme nazývat „režijky“) a to pouze domácí, tedy nikoliv zvýhodněné jízdné pro zahraniční tratě (dnes FIPky). Pro hlubší pochopení problematiky a souvislostí doporučujeme prostudovat některý odbornější text o osobních tarifech, z nichž mimotarifní výhody vycházejí. Tak, aby čtenář pochopil, kdo tarify určoval a vyhlašoval, co byly maximální tarify, ažiová přirážka, dozvěděl se o zavádění km měr 1871, o zákonu č.64 o max.tarifech pro přepravu osob na drahách z 15.7.1877, že roku 1886 byly zavedeny dělnické týdenní a zpáteční lístky, sešity s předplatnými známkami 1888, sestavné okružní sešitky nebo že 16.6.1890 byl zaveden tzv.krejcarový pásmový tarif a opuštěn systém výpočtu jízdného pro jednotlivé stanice, od 1.11.1892 kolkovné aj.

RAKOUSKO-UHERSKO : JIŽ TAK SLOŽITÝ SYSTÉM JEŠTĚ KOMPLIKOVALO MNOŽSTVÍ ŽELEZNIČNÍCH SPRÁV

Z literatury víme, že první jízdenka byla vystavena v Anglii již 2.7.1835, a lze dovodit, že někam po tomto datu lze také datovat i výhody sníženého jízdného pro zaměstnance. (I když na českobudějovické koňce žádné zmínky o tarifech ve svém pojednání v jedné z ročenek zaměstnanců dr.Nechvíle neuvádí). Dnes sběratelsky ceněné Edmondsonovy jízdenky – přířezy rozměru 57 x 30,5 mm – byly v Rakousku-Uhersku zaváděny až po roce 1860 a v ČR se používaly do roku 2001. Součástí pestré palety jízdenek byly i jízdenky pro zaměstnance drah. U Rakouských státních drah (dále jen kkStB), které pokrývaly největší počet tratí, byly jízdenky za režijní jízdné hnědé a v záhlaví měly písmeno P v černém kroužku („Personal“). Na přelomu století po postupném rušení 4.třídy se modrá barva začala používat na dělnické lístky.

Principiálně, a platilo to u většiny společností, činní zaměstnanci po určité době služby získali nárok na zlevněné jízdné. U pokladen se vykázali „služební legitimací pro železniční zaměstnance v činné službě“ (kkStB, stav z roku 1908), která měla každoročně prodlužovanou platnost a jejíž vložku tvořil soupis 22 společností, kde byl volný jízdní doklad uznáván a na jejím základě měli nárok na některý druh zlevněného jízdného. Užší okruh výhod měly i další osoby (a to nejen rodinní příslušníci).

Tato průkazka k režijním jízdám za účelem nákupu potravin ve vybraných obchodech platila ve 30.letech 20.století.

Podrobně nám komplikovanou situaci u rakouských státních drah (kkStB) pomůže přiblížit předpis XII-2, díl II – „O přehlídce mimosazebních poukázek na snížené jízdné revisijními průvodčími a revisory vlaku“ platný od roku 1908.

KKStB měly buď (1.) poukázky na volnou jízdu nebo (2.) na snížené jízdné. V 1.skupině to byly lístky „svazu jízdenkového rakouských a uherských správ železnic“, svazové a volné lístky c.k.st.drah, bosenských a hercegovinských železnic (dne 21.11.1907 byla uzavřena dohoda mezi rakouskými železnicemi týkající se „vzájemného poskytování jízdních výhod železničních dělníků“), jízdenky pro činovníky ruského svazu, úřední volné jízdenky celoroční, služební volné jízdenky vzor 329, volné jízdenky v platnosti do jejich odvolání, dočasné volné lístky (pro Westbahn, Ostbahn, dráhy kolomejské, dráhu Lvov – Belžec a další), volné lístky pro dítky (zaměstnanců) za účelem návštěvy školní, týdenní volné, volné pro tři jízdy v týdnu a nákupní volné jízdenky.

Ve skupině 2. to byly lístky celoroční, jízdenky za cenu zřízeneckou, lístky pro aktivní železniční zřízence, pro zaměstnance na odpočinku za poloviční jízdné, pro ženy a dítky železničních zaměstnanců (mohly být buď bez okřídleného kola, za poloviční cenu pro veškeré dráhy a nebo červené s okřídleným kolem, do III.třídy, ale jen pro dráhy uvedené v průkaze), dále pětileté jízdenky pro osoby vojenské (buď aktivní a nebo na odpočinku jedoucí v občanském oděvu), pětileté jízdenky pro „aktivní c.k., případně c. a k. státní a dvorské zaměstnance“, dočasné legitimace za poloviční cenu pro „členy duchovních řádů a klášterů v řeholním šatě“. Existovaly už i služební volné jízdenky (vzor 329, z roku 1908), které opravňovaly k volné jízdě na tratích, ve vlacích a vozové třídě označených na jízdence, a sice do jejich odvolání. Tedy musely mít datum vystavení, podpis majitele, razítkový otisk přednosty. Legitimace na I.třídu byly v barvě žluté, na II.třídu zelené a na III.třídu hnědé.

Nejspíše podpoře prázdninového cestování měly sloužit volné lístky platné pro III.třídu v době od 15.7. do 15.9. (1908) na vídeňských místních drahách a to na lince W1 Aurbach – Hofstatt a W2 St.Andrae – Wörden. Aby to nebylo tak jednoduché, tak „poukázky pro jednotlivé jízdy za cenu zřízeneckou“ mohly být buď osvobozené od kolku (pak byly bílé se zelenými pruhy), a nebo podléhající dani (zelené). Platily pro určitou trať, vozovou třídu a vyznačený počet osob a byly časově omezené. Ono zákonité kolkovné rozhodně nebylo zanedbatelné, ale činilo 10% z ceny zlevněné jízdenky.

U ČSD – ZJEDNODUŠENÍ SYSTÉMU

Po převratu roku 1918 došlo k několikerým úpravám rozsahu jízdních výhod (zvýšení režijního jízdného roku 1921), ale vždy po dohodě se zástupci zaměstnanců. Úpravy se týkaly hlavně rodinných příslušníků, zvláště těch v hierarchii vzdálenějších, přičemž správa dokazovala, že právě jimi bylo výhod příliš zneužíváno. Dále zaměstnancům, kteří buď sami, nebo členové jejich rodin, vedli obchod nebo živnost a zneužívali výhod k účelům obchodním a výdělečným.

Režijní příplatek na spěšný vlak (1943) III.třídy do 225 km stál 1,50 K, poloviční stál 2,50 K (76-150 km) a na slevu 33% 7 K (u pásma 226-300 km).

Překvapivé bylo, že do určitých pásem byla celá řada snížených jízdenek ještě lacinějších než režijní jízdné. Tak např.dělnická zpáteční jízdenka byla levnější než režijní jízdné do vzdálenosti 5 km, dělnická týdenní do 7 km nebo žákovská měsíční do 15 km. Velmi výhodné byly roční a poloroční lístky, traťové lístky, průkazky státně zaměstnanecké, turistické, fotbalistické, herecké atd. Přitom se postupně zvyšovala výše slevy proti normálnímu jízdnému III.třídy (zatímco u dělnických „týdenek“ to v roce 1913 bylo 3/4, roku 1926 už 80% a u žákovských měsíčních v týchž letech dokonce ze 70 na 90%).

Nezaškodí menší srovnání cen v tehdejší době (cca 1925-26). Režijní jízdné do 30 km činilo 40 haléřů, dělnické zpáteční jízdné v témže pásmu činilo 1,30 Kč, obyčejné 1,70, ale přitom poštovní známka na dopis do 20 gramů stála 60 haléřů, tuzemský balík „bez ceny“ do 1 kg 2 koruny a poukázka do 200 Kč celou korunu.
Zajímavá byla i statistika jízdného za rok 1925. U Československých státních drah (ČSD) bylo přepraveno celkem 202 miliónů lidí, přičemž asi 30 miliónů na režijní jízdné, žáků za měsíční jízdné 25 mil. a dělníků asi 80 miliónů. Největší frekvence, asi 70% všech cestujících, byla na vzdálenost 25 – 30 km, kde byla nejsilnější doprava žákovská a dělnická. Jinak tedy – zhruba čtvrtina dělníků (tedy asi tolik, kolik bylo režistů) a plná polovina žactva jezdila stejně draho nebo levněji než zaměstnanci drah. Ne náhodou si laciné traťové jízdenky i pololetní a roční jízdenky oblíbili obchodníci. (Například náklady na roční lístek byly zaplaceny už tehdy, uskutečnil-li jeho držitel jen 14 zpátečních jízd).

Pásmo
1-200,40
31-500,50
51-800,80
81-1001,00
101-1501,50
151-2002,00
451-5005,00
951-100010,00
1351-140014,00
(týká se jízdy ve III.třídě)

Cena (režijní) jízdenky ve II.třídě osobního vlaku nebo III.třídě rychlíku se rovnala dvěma jízdenkám III.třídy pro téže pásmo, cena pro I.třídu osobního vlaku nebo II.třídu rychlíku pak třem jízdenkám III.třídy. Sazby platily pro všechny Čsl.státní dráhy a dráhy bývalé společnosti KBD. Na soukromých místních drahách lednické, jilemnické, vyšebrodské, sedlčanské, koryčanské, koutecké, Moravské západní, dále RGTE, Hanušovice – Staré Město, Planá – Tachov, Skalice – Boskovice – Velké Opatovice, Teplice – Praha – Turnov, Vojkovice – Kyselka bylo režijní jízdné poněkud vyšší.

V roce 1929 byla vydána úmluva o jízdních výhodách, která s drobnými změnami platila až do okupace. Poskytovat na služební a soukromé cesty jízdní výhody (a to i navzájem) se zavázaly ČSD (vyjma zubačky Štrba – Štrbské Pleso), místní dráhy Litovel – Senice, Studénka – Štramberk, Novojičínské místní dráhy, m. dr. Ostrava – Karviná, někdejší společnost brněnské místní dráhy, Jablonecké elektrické dráhy a skupina lokálek Brno – Líšeň, Újezd(ec) – Luhačovice, Nezamyslice – Morkovice a Kounice – Oslavany. Vynecháme-li přepravu zavazadel, principielně se poskytovaly tři typy výhod, samozřejmě s celou řadou odchylek a upřesnění.

  1. Volná jízda buď na služební cesty činným zaměstnancům (bez omezení) nebo na soukromé cesty činným trvale ustanoveným zaměstnancům, čekatelům na trvalá zaměstnanecká místa a po desetileté službě i pomocným zaměstnancům a to na tratích soukromých (výše jmenovaných) drah bez omezení počtu jízd a u ČSD šest jízd ročně. Dokladem byly volné jednotlivé jízdenky a na soukromých tratích průkazky s hnědou nálepkou S.
  2. Jízda za režijní jízdné se poskytovala zaměstnancům (okruh je uveden v bodě 1), důchodcům, manželkám a nezaopatřeným dětem, vdovám a sirotkům po zaměstnancích (okruhu 1) a pomocným zaměstnancům po 5 letech služby. Dokladem ke koupi režijních lístků byly buď průkazky s hnědým nebo modrým S a poukázky.
  3. Jízdu za poloviční jízdné (na základě poukázek) mohli požadovat pomocní zaměstnanci po 3 letech nepřerušené služby, jejich manželky a děti (to ovšem zaměstnanec musel mít „odkrouceno“ 5 let) a dále matky nebo sestry činných, ale svobodných nebo rozvedených zaměstnanců (z okruhu 1), pokud jim dotyčná spravovala domácnost, a konečně pomocnice v domácnosti (okruhu 1).

Počínaje dnem 1.ledna 1934 byl zaveden nový „Železniční tarif pro přepravu cestujících, psů, cestovních zavazadel a spěšnin“, v němž se správa ČSD za účelem zvýšení přepravy osob rozhodla výrazně snížit osobní tarify a zavést další druhy slev, například turistickou ve výši 33%, okružní 50%, traťovou průkazku na 4 jízdy za slevu 25% a traťové průkazky na 12 jízd se slevou 33%. Opatření skutečně přineslo významný nárůst frekvence a jak jsme vzpomenuli výše, některé druhy jízdného se slevou sahaly až pod úroveň režijního jízdného.

OKUPACE

Lepenková režijní jízdenka platná roku 1978. Za jízdu z Kácova do Čáslavi železničáři sice platili „jen“ 1,20 Kčs, ale plně platící cestující jen o pár korun více.

Výhody sníženého jízdného a přepravného přetrvávaly i po roce 1939 a až na výjimky se jejich přidělování řídilo předválečnými předpisy K 3 (z 1.10.1937) a K 8 (z 1.2.1935). Teprve od 1.1.1943 vstoupil v platnost předpis P 26 vycházející i z německého železničního tarifu, kde již byly některé změny a objevily se nové průkazy a tiskopisy. Jinak se počítala lhůta pro poskytování výhod pomocným zaměstnancům a dělníkům na výpomoc, režijky ztratily družky zaměstnanců a změny byly ve zlevněné přepravě. Z předpisu vyjímáme : Jízdní výhody se poskytovaly železničním zaměstnancům a železničním lékařům, zlevněná přeprava, jež mohla být za jednotkové sazby (1,5, resp.2,1 hal/km a 100 kg) a nebo za snížené dovozné, jen železničním zaměstnancům. Jízda byla buď za zaměstnanecké jízdné a nebo za snížené (50 nebo 33%), průkazky pro opětovné jízdy (R nebo S), jen pro jednu jízdu a nebo svazky poukázek pro určitý počet jízd. Na jízdní výhody mj. neměli nárok manželé výpomocných dělnic, bývalí pomocní zaměstnanci, bývalí dělníci na výpomoc, důchodci po úrazech či zaměstnanci propuštění od drah z trestu. Definitivní zaměstnanci v činné službě na základě průkazu R si mohli zakoupit jízdenku za zaměstnanecké jízdné, na tratích soukromých železnic zúčastněných na „Úmluvě o jízdních výhodách“ měli nárok na volnou jízdu a mohli zakoupit zaměstnanecké jízdenky pro děti od 4 do 6 let (pro 2 děti stačila 1 jízdenka). Činní pomocní zaměstnanci měli na zhruba totéž nárok, pracovali-li nejméně 3 roky, dělníci na výpomoc pak s pětiletou služební dobou. Poukázky na zaměstnanecké a nebo poloviční obyčejné jízdné měly uklízečky, zaměstnankyně úschoven. Možnost cestovat za zaměstnanecké jízdné (na průkaz R) měli důchodci (bývalí definitivní i pomocní zaměstnanci a smluvní úředníci). Zaměstnanci, kteří provozovali obchod nebo živnost, měli omezeny jízdní výhody jen na 6 poukázek na rok pro celou rodinu. Výhody pro rodinné příslušníky se týkaly manželek (ovšem jen pokud žily s manželem ve společné domácnosti a nikoli bývalých manželek), dětí (vlastních, nevlastních, adoptovaných a schovanců), ale také rodičů a pomocnic v domácnosti. I pro ty (ovšem s různými mnohdy komplikovanými podmínkami, které na omezené, prostoru nelze rozebírat) platily průkazy R na zaměstnanecké jízdné. Manželky a děti dělníků na výpomoc po tříleté době měly nárok na svazek 6, resp. 12 jízdenek. Poukázky na jízdu za zaměstnanecké jízdné (většinou dvě měsíčně) měly např. děti zaměstnanců, sestry činných zaměstnanců (ve společné domácnosti), příbuzné, pokud obstarávaly domácnost za manželku zaměstnance, „jež se stala pro tělesnou nebo duševní chorobu k vedení domácnosti trvale a úplně nezpůsobilou“, příbuzné ošetřující manželky v šestinedělí a pomocnice v domácnosti. Výčtu nárokovosti železničních lékařů, zaměstnanců ústavů pojišťovny ČMD a prázdninových osad, pravidel sepisování průkazů, přepravních výhod a zlevněné přepravy pro železniční konzumní družstva vás ušetříme.

Čtěte také  Zabezpečování jízdy vlaků v roce 1913

KONEC REŽIJNÍHO JÍZDNÉHO

Zleva běžná režijní jízdenka III.třídy, uprostřed příplatek na spěšný vlak (jednou z cílových stanic je už neexistující Denisovo nádraží, později Praha-Těšnov) a vpravo sdružená režijní jízdenka (platná 4 dny na osobní vlak a částečně na rychlík, kolik asi muselo existivat variant …?) podle vzorníku z roku 1930.

Po roce 1945 se částečně měnil jak vzhled jízdenek, tak i nárokovost. Tarif setřel rozdíl mezi pomocnými a definitivními zaměstnanci, přestal znát slevy pro pomocnice v domácnosti aj., naopak rozsah mimodrážních osob majících nárok na zvýhodněné jízdné se po roce 1948 rozšířil o různé okruhy osob (např. partyzány, osoby zasloužilé v odboji II.světové války nebo vyšší funkcionáře strany). Jen pro zajímavost, naopak osoby německé národnosti, které neměly osvědčení o národní spolehlivosti, nesměly vlaku používat vůbec.

Mimo drobné změny zůstal stav v mimotarifních výhodách až do 31.12.1980, kdy platilo u ČSD klasické režijní pásmové jízdné. Mj. i proto, že náklady na tisk a prodej široké palety jízdenek se symbolem okřídleného kola byly vyšší než tržby z nich získané, se přistoupilo ke kroku režijní jízdenky zcela zrušit. Režijní průkazka od té doby opravňovala k jízdě bez nutnosti kupovat jízdenky pro jednotlivé jízdy.

Vzory posledních „režijek“ už mají zaměstnanci více či méně v paměti. V letech 1981-1984 sloužily zaměstnancům průkazky s modrými deskami, v letech 1985-1993 průkazy s kmenovým listem (a přelepkou ČSD přes fotografii). V letech 1994-1998 už pod hlavičkou ČD sloužila průkazka se zasunovacím kuponem. V letech 1999-2005 další zatím poslední „papírový“ vzor s tím, že se postupně zvyšovala cena cenného kuponu (pro důchodce a rodinné příslušníky byla vyšší).

Po roce 1989 se s otevřením západních hranic zaměstnancům rozevřela paleta možností zdarma nebo se slevou cestovat do většiny dosud zapovězených zemí Evropy, na druhou stranu se po 40 letech znovu rozběhla diskuse na téma používání režijních výhod za účely podnikání a postupně byly oživeny snahy o okleštění rozsahu nárokovosti. S odčleňováním různých výkonných jednotek (železniční opravny a strojírny apod.) a vznikem dceřiných společností také zaměstnanci nových subjektů ztratili nárok na jízdní výhody. Oživli další dopravci (JHMD, Viamont, Connex, OKDD) a s nimi i jejich výhody a jejich vzájemné uznávání.

ČIPOVÁ SOUČASNOST

Železniční průkazky jsou v současnosti tarifní výhodou. Nárok na ně je zakotven v „Tarifu jízdného a přepravného pro přepravu zaměstnanců akciové společnosti České dráhy (ČD), zaměstnanců státní organizace Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), zaměstnanců Ministerstva dopravy (MD) a Drážního úřadu (DÚ), podílejících se na zabezpečování a provozování drážní dopravy“, účinném od 1.1.1994, jehož poslední úpravy proběhly 18.11.2004 (účinnost od 1.1.2005) a který vydává a určuje Ministerstvo dopravy po projednání s odborovými centrálami. Tarif je určujícím a základním dokumentem. Z Tarifu vychází a vysvětluje jej Prováděcí předpis ČD Ok 10 – Prováděcí předpis k Tarifu jízdného a přepravného pro přepravu zaměstnanců (ČD a.s., SŽDC s.o., MD a DÚ, podílejících se na zabezpečování a provozování drážní dopravy), platný od 1.1.2005. Poskytování zahraničních jízdních výhod definuje předpis Ok 12 a předpis Ok 9 řeší mimotarifní jízdní výhody používané u ČD (problematiku poskytování služební a služební traťové jízdenky). V současnosti se připravuje novela Ok 9, která by měla zúžit okruh nárokovosti služebních jízdenek.

Zatím posledním „hitem“ je zavádění čipových karet, které jsou kompatibilní s přenosnými osobními pokladnami (POP) a jsou součástí systému předplatních karet pro cestující (In-karet). Víceúčelové karty ČD pod obchodním názvem In-karta, které by mohly být využity jako průkaz na slevu, elektronická jízdenka ve vlacích a do budoucna i v ostatních druzích veřejné dopravy, stejně jako elektronická peněženka a plynule nahradit papírové průkazy typu Z karta, Junior pas a Senior pas, budou postupně zaváděny od 1.6.2006 (pozn.editora 2012 : což se také během let do dnešního dne stalo). Zaměstnanci ČD nyní v rámci prolongace získávají tzv. modré karty, které prostřednictvím stažení dat do přenosných pokladen POP umožní přesné sledování a vykazování režijních jízd.

BYLY, JSOU A BUDOU TRNEM V OKU

Režijní výhody byly, jsou a nejspíše i budou občasným cílem kritiky zvenku. Přitom je jasné, že větší nebo menší benefity poskytuje svým zaměstnancům prakticky každá firma (ČSAD, městská doprava, energetika). Hlasy proti výhodám se zvedaly hlavně v dobách, kdy se zvyšovalo jízdné. Podrobnou analýzu nabídl článek uveřejněný v Rodinném kalendáři československých železničářů na rok 1927. Uvádí se tu, že „zvláště kruhy obchodní a živnostenské, velkoprůmysl a kruhy agrární, které hlasovaly proti zdražování jízdného … a napadaly naše jízdní výhody a výhody režijního uhlí“. Zároveň poukazovaly na to, že správa drah nemá co zdražovat jízdné, když lze nalézt úsporu právě ve zvýšení režijních cen jízdného „na cenu výloh skutečných“, případně ve škrtu výhod pro rodinné příslušníky (pozn.editora 2012 : stejná rétorika zaznívá i dnes).

Na druhou stranu samy železniční správy postupně jízdní výhody oklešťovaly (uváděny jsou kkStB – c.k.rakouské státní dráhy). Autor článku poukazoval na to, že ač soukromé společnosti (rakouské) poskytovaly velkorysé mimotarifní výhody, tak jim přesto nešlo upřít, že by jejich hospodaření nebylo efektivní. Společnosti si byly vědomy toho, že výhody nemají pro ně tak velikou finanční hodnotu, než na jakou si je oceňoval personál, a že omezováním výhod by jen a jen znepokojovaly své zaměstnance na úkor dobrého výkonu jejich služby.

Nešlo nevidět, že na jednu stranu se brojilo proti zaměstnaneckým jízdním výhodám, na druhou stranu mj. „vysoká byrokracie mimoželezniční“, si vždy uměla najít cestičky k dosažení různých výhod. Svazové volné jízdenky měli poslanci, různí hodnostáři, velkoprůmyslníci, nehledě na celou řadu „funkcionářů různých spolků, svazů, ústavů a podniků, redaktorů (!), kteří používali celou řadu možných a nemožných zlevněných a volných lístků a kteří se všemi prostředky a zákroky snažili, aby železničním zaměstnancům, zvláště těm, kteří používali I. a II. třídy vozové, byla tato výhoda správami odňata, „aby jen oni sami mohli býti pány v těchto vozových třídách a nebyli při svých soukromých třídách rušeni ve svém pohodlí nenáviděnými železničáři…“. Nemohl ovšem být veden tlak jen na omezení výhod I. a II. třídy, ale i na ostatní. Rakouské státní dráhy (kkStB) tak skutečně počet volných jízd „dříve přiznávaných železničním zaměstnancům bez omezení“ a zvláště počet jízd rychlíky značně snížily, což vyvolalo v řadách zaměstnanců velký rozruch. Objevila se i myšlenka vykoupit jízdní výhody zaměstnanců finančními částkami pevně odstupňovanými podle kategorií a hodnostních tříd.

„Ti, co poukazovali na zbytečnost výhod, jako by nevěděli, že výhody naše jsou jen nepatrnou odměnou za to, že jsme nedostatečně a naprosto nepřiměřeně honorováni za svoji těžkou, vysilující a riskantní službu. Zaměstnanci považují jízdní výhody za vydržené právo a součást svých služebních požitků, mající pro ně nejen význam hmotný, ale i morální a sociální, a jejich zrušení nebo značnější omezení, jak se proslýchalo, by rozhodně vyvolalo živelní odpor v řadách personálu, který by si tyto těžce zasloužené výhody bez boje nedal nikdy vzíti … Finanční efekt takového kroku by nebyl pro stát značný, protože co má pro zaměstnance velký význam materielní a mravný, nestojí stát de facto nic.“

Součástí citovaného článku o jízdních výhodách (1926) ale bylo i ponaučení zaměstnancům, jak se při cestování na „režijky“ chovat. Tato slova v zásadě platí i dnes a každý zaměstnanec by si měl denně výhod vážit a uvědomit si, že o ně (nemluvě o jejich zneužití) snadno může přijít.

„Važte si jízdních výhod … a vězte, že výhody ty jsou pro vás nedocenitelné. Nechlubte se proto nikdy před veřejností a zvláště ne před ostatními cestujícími ve vlaku svými režijními výhodami … a nezavdávejte nikde příčin k tomu, aby muselo být na výhody poukazováno ! Jedete-li ve vlaku nepředkládejte své jízdenky a průkazky ostentativně, jak byste vy sami byli pány železnic, nýbrž hleďte tyto doklady dávat průvodčím vždy nenápadně, aby nikdo nepotřeboval viděti, že jedete na režijní lístek. Rovněž tak vystupujte u osobních pokladen. Upozorněte zvláště své členy rodinné, aby se, jak se často stává, nevychloubali vždy a všude stále oněmi zbytečnými, nepravdivými a nás tak poškozujícími frázemi : „My to můžeme dělat, nás dráha nic nestojí !“ a nebo „Nás to stojí jen pár haléřů.“

Věřme, že u dnešních Českých drah (potažmo SŽDC) tak hloupí zaměstnanci snad nejsou.

Martin Navrátil

Autorovo poděkování za pomoc a cenné rady patří Ing.Miroslavu Kuntovi, Jiřímu Tydlitátovi, Richardu Cílovi, Jitce Češkové, Bc.Romanu Šulcovi, Ing.Alanu Butschekovi a za zapůjčení předpisů a vzorníků jízdenek zaměstnankyním knihovny Telematika – ODIS v Hybernské ul. Praha.


2 komentáře

  1. Jakou mám možnost při přepravě kola na režijní průkaz? Jsem železniční důchodce?
    Děkuji

    • Jako spoluzavazadlo:

      • pokud pojedete jen jedním vlakem, zaplatíte 25,-Kč (při každém přestupu znovu zaplatíte)
      • jestliže budete přestupovat, kupte si rovnou celodenní doklad za 50,-Kč. Můžete libovolně cestovat s přestupy po celý den

      Uvedené ceny platí v případě, že si kolo budete celou cestu opatrovat v běžném voze.
      Výše uvedené platí jen v osobních vlacích! V rychlíku je to jinak (povinná rezervace atd.)

      Podrobné informace najdete zde: http://www.cd.cz/vnitrostatni-cestovani/zavazadla-a-zvirata/preprava-kol/-3673/

Komentáře jsou uzavřeny