Navštívili jsme: MRAČ

V týdeníku OSŽ „OBZOR“ v čísle 6 vyšel článek o hradle Mrač a nejen o něm. Autor článku svolil s jeho zveřejněním na těchto stránkách.

Navštívili jsme: MRAČ

Mo­der­ni­za­ce IV. že­lez­nič­ní­ho ko­ri­do­ru po­kra­ču­je mí­lo­vý­mi kro­ky, ješ­tě le­tos ji (v úse­ku Be­ne­šov u Pra­hy – Stran­či­ce – Ří­ča­ny) pad­nou za oběť tři hrad­la: Mrač, Čtyřko­ly a Svojšo­vi­ce. Na­pří­klad vlo­ni zru­še­ná Tu­žinka už je srovna­ná se ze­mí. „Co mo­hu dě­lat, jsou na tom li­di pod­stat­ně hůř než já,“ ří­ká Pa­vel Vi­lí­mek, kte­rý kdy­si na Tu­žince za­čí­nal a ny­ní slou­ží na hrad­le v Mra­či. I to je rov­něž ur­če­no k lik­vi­da­ci, hrad­lo Mrač by mě­lo ukon­čit svo­ji čin­nost v po­sled­ní de­ká­dě mě­sí­ce úno­ra. Za­měst­nan­ci, kte­ří slou­ží na mračském hrad­le, to už tak­zva­ně ma­jí za pár, byť na uli­ci ne­pů­jdou. „Dva bu­dou pře­lo­že­ni do Mni­cho­vic, kte­ré by mě­ly být zru­še­ny až na pod­zim to­ho­to ro­ku, a dva od­chá­ze­jí na do­pro­vod­ný so­ci­ál­ní pro­gram (DSP),“ ří­ká vrch­ní před­nos­ta žst. Be­ne­šo­v u Pra­hy Ka­rel Čer­ven­ka. Ostat­ně, to je i va­ri­an­ta Pav­la Vi­límka. „Lé­ta na to mám, u drá­hy pra­cu­ji už bez­má­la čty­ři­cet let od vy­uče­ní v ro­ce 1969,“ pře­mýš­lí na­hlas. „Ře­kl bych, že DSP je za­dos­ti­uči­ně­ním pro ty, kte­ří od drá­hy mu­sí v rám­ci mo­der­ni­za­ce ode­jít,“ ří­ká a do­dá­vá: „Ne­dá se ale nic dě­lat, po­krok jde do­pře­du, vý­voj ne­za­sta­vím…“

Myš­len­ku, že by, po­dob­ně ja­ko je­ho před­chůd­ci v do­bách prů­mys­lo­vé re­vo­lu­ce, vzal kla­di­vo a šel roz­bí­jet mo­der­ní tech­ni­ku, roz­hod­ně od­mí­tá. „To ne­hro­zí,“ smě­je se. „Ce­lý ži­vot jsem se sna­žil, abych ne­způ­so­bil své­mu za­měst­na­va­te­li ško­du, ne­bo ne­ho­du, či ně­ja­ký zby­teč­ný ma­lér. Tak snad mi to těch pár dnů ješ­tě vy­dr­ží,“ pře­je si. Nic­mé­ně při­pouš­tí, že na zá­věr své „hradlařské ka­rié­ry“ to nemá jednoduché. Jed­nak pro­to, že hrad­lo Mrač sto­jí na za­stáv­ce s po­měr­ně vel­kou frek­ven­cí ces­tu­jí­cích, a jed­nak proto, že vla­ky ta­dy kvů­li vý­lu­kám jez­dí čas­to obou­směr­ně po jed­né z ko­le­ji. Na­pří­klad v do­bě na­ší ná­vště­vy na hrad­le by­la vy­lou­če­na dru­há tra­ťo­vá ko­lej. „Ces­tu­jí­cí in­for­mu­ji pra­vi­del­ně roz­hla­sem a snad jsou spo­ko­je­ní. Za­tím si ni­kdo ne­stě­žo­val. Be­ru to ja­ko svo­ji po­vin­nost,“ tvr­dí Pa­vel Vi­lí­mek.

Hrad­lo Mrač, kte­ré sto­jí na stej­no­jmen­né vla­ko­vé za­stáv­ce, si na roz­díl od zru­še­ných Bedrče a Tu­žinky vy­slou­ži­lo po­věst ne zce­la bez­peč­né­ho pra­co­viš­tě. Před lé­ty ta­dy al­ko­ho­lem po­vzbu­ze­ní je­din­ci há­ze­li ka­me­ny na ob­slu­hu hrad­la, zhru­ba před ro­kem pak do­šlo i k pře­pa­de­ní hrad­lař­ky. Je­den čas se ta­dy do­kon­ce pro­du­cí­ro­val i ex­hi­bi­cio­nis­ta. „Všu­de jsem mě­la zá­vě­sy, ale on stej­ně vy­le­zl na zá­brad­lí, aby se sem mo­hl kou­kat,“ vy­prá­ví bý­va­lá mračská hrad­lař­ka, kte­rá si přá­la zů­stat v ano­ny­mi­tě. „Za­vo­la­li jsme po­li­caj­ty, ti ho chyt­li, da­li mu ti­síc ko­run po­ku­ty, ale pak ho za­se pus­ti­li.“ Ex­hi­bi­cio­nis­ta ne­byl pro ob­slu­hu hrad­la ně­jak zvlášť ne­bez­peč­ný, ale by­lo to ne­pří­jem­né. „Čas­to cho­dil už na prv­ní ran­ní vlak a klid­ně se ta­dy před lid­mi od­ha­lo­val…,“ do­dá­vá hrad­lař­ka.

Ně­ko­mu to mož­ná je k smí­chu, ale hrádla­řům ztuhl smích na rtech po před­loň­ském pře­pa­de­ní ob­slu­hy hrad­la. „Od té do­by se ta­dy bo­jí­me, ne­ní to pří­jem­ný po­cit. Vi­dí­te jít po pe­ro­nu klu­ka, kte­rý má na hla­vě ka­pu­ci a už se pod­vě­do­mě bo­jí­te. Ce­lou do­bu ho pak sle­du­je­te, jest­li na­stou­pil do vla­ku. Pros­tě je to div­ný po­cit,“ uved­la před ča­sem jed­na z hradla­řek slou­ží­cích na mračském hrad­le. A co vy? Bo­jí­te se ta­ké? ptám se Pav­la Vi­límka. „Tak tro­chu se bo­jím,“ při­zná­vá pan Vi­lí­mek. Mra­čit se ale kvů­li to­mu ne­hod­lá. A to ani teh­dy, když při­jde na po­sled­ní služ­bu na mračském hrad­le. „Mra­čit se roz­hod­ně ne­bu­du, pro­to­že by to by­lo zby­teč­né,“ ří­ká se smí­chem. „I když mi drá­ha za ta lé­ta svým způ­so­bem při­rost­la k srd­ci. Ale že bych dě­ní na drá­ze ně­jak zvlášť sle­do­val, to ne. Když ale po­je­du oko­lo vla­kem, tak ur­či­tě za­vzpo­mí­nám. By­lo to ta­dy hez­ké,“ do­dá­vá s ne­skrý­va­ným do­je­tím.

Mi­cha­el Ma­reš