Mechanické závory ustupují moderním elektronickým přejezdovým zabezpečovacím zařízením. Na ty, co ještě slouží, se chodíme dívat s dětmi, na ty, co již dosloužily, vzpomínáme s trochou nostalgie…
„Tak tak tak tak …“ ozývá se z hradla, jak přeskakuje západka po ozubeném kole pohonu. Řetěz pootočí kladkou odbočného bodu, přenese svůj pohyb na drátová táhla a břevna mechanických závor se zvolna sklápějí dolů. Elektrický dotek ve stojanu závor se sepne a závorář může z pohonu vyjmout klíč a uzamknout ho v elektromagnetickém zámku. Až po absolvování těchto úkonů je možno obsloužit traťové zabezpečovací zařízení a postavit oddílové návěstidlo do polohy dovolující jízdu. A čeká se na vlak.
Běda, když vlak projede a závory se nezvedají. Netrpěliví řidiči, často bez důvodu ke spěchu, nervózně tůrují své motory a nejdou daleko pro slova, za která by se styděl i leckterý dlaždič. Závorář či závorářka však ví, co je jeho povinností. Jede další vlak a on přejezd otevřít nesmí. Obrní se tedy trpělivostí a oddechne si až když mu dopravní situace dovolí břevna zdvihnout a umožnit netrpělivým automobilistům popustit uzdu své vášně.
Po vyjmutí klíče z elektromagnetického zámku a odemknutí zámku pohonu se obsluhující pracovník opět chopí madla kliky, zatočí a :“tak tak tak tak …“.
Navázat mechanické závory na počítače je však nemožné. Další druh zařízení se přenese do časů minulých a z koridorové tratě nenávratně zmizí.
