Vlastně obojí dohromady. Vždyť tyto drobné prvky slouží již řadu let. A tvoří kolorit nádraží dodnes.
Mlhavá dopoledne v Čerčanech výjimkou ani v budoucnosti asi nebudou, ale vzpomínky na staré zlaté časy, kdy jsme mohli skřípat vlastními zuby, s koridorem zmizí a nastoupí technické zázraky 21. století. Vše bude samočinné, automatické, počítačové. Vše bude obsluhovat jedna osoba. Až když se něco porouchá, nastoupí ruce nádražáků a než se softwéry a hardwéry proberou z elektrického šoku, udělají vše aby vyjezdily tu štreku vlaků i když s nějakou tou sekerou. Potom si budeme říkat, tenkrát se čembrlejnem a viklovačkou spravil přetržený drátovod, nebo se vexle dotlačila pajcrem, nasadil ambulanťák a jezdilo se.
Jo, vždycky to tak bylo. Romantika ale i nová zařízení a technologie mají své kouzlo. Každé je trochu jiné. Proto budeme schovávat fotografie našich oblíbených nádraží a malebných staniček, vzpomínat na své vlakové zážitky a současně ťukat do kláves kompjůtrů a prát se s errory a provádět restarty. Hlavně aby to nedopadlo tak, že budeme na stará kolena říkat: „Vlaky jsou fajn, klucí, mám z toho diáky, jednou musíte přijít“.
Byla by to velká škoda.