Jak „červenooujezdští“ ke své zastávce přišli

Vlaky se na Císařské dráze Františka Josefa proháněly kolem obce Červený Oujezd už od roku 1871. Do kraje chudého a převážně zemědělského, zvaném „Česká Sibiř“ přinesla dráha rozvoj a nové možnosti a to i přesto, že míst, kde by se dalo služeb železnice v nákladní i osobní dopravě využít, bylo v prvních letech zoufale málo.

V roce 1871 se v traťovém úseku mezi Táborem a Benešovem nalézalo pouze několik železničních stanic

• Sudoměřice (později Sudoměřice-Nemyšl, dnes Sudoměřice u Tábora)
• Stupčice (dnes Střezimíř)
• Heřmaničky, doslova Malé Heřmanice (později Heřmaničky-Sedlec, dnes jen Heřmaničky)
• Votice (později Votice-Veselka, dnes Olbramovice)
• Bystřice (později s přídomkem u Benešova, dnes už jen zastávka)

Většina z nich byla vybavena skromně, s dvěma, max. třemi dopravními kolejemi, určenými ke křižování vlaků a skladištní kolejí, určenou k nakládce a vykládce zboží.

Během let vznikly další, povětšinou nejdříve jen jako zastávky

• Chotoviny (zast. 1886, žst. 1896, resp.1913 )
• Horní Borek (dnes Ješetice – zast. 1912, žst. 1942)
• Beztahov (později Votice-Beztahov, Votice město, Votice, dnes Olbramovice-obvod Votice – zast. 1871, žst. 1889)
• Tomice (zast. 1904, žst. 1942, dnes opět zast.)

Většina z nich se kvůli stoupajícím přepravním nárokům v průběhu let nadále rozšiřovala až do podob, z nichž je známe ještě před koridorizací.

Zastávka Červený Újezd (dnes s přídomkem u Votic) vznikla jako úplně poslední a je tak nejmladší v dotčeném úseku. Pochází až z minulého století s rokem zprovoznění 1957. O její zřízení se zasloužila stejnomenná obec. K úspěchu však vedla poměrně strastiplná cesta, trvající více jak rok, plná jednání, písemných žádostí, nátlaku, kompromisu a také té pověstné kapičky štěstí.

Příběh jedné zastávky

V listopadu roku 1955 se Místní národní výbor (MNV) v Červeném Újezdě rozhodl, že situace je nadále neúnosná a je potřeba ji razantně řešit. Ptáte se, jakou že to situaci? Inu, dopravní. V obci byla škola, do níž z okolních vsí docházely děti, mnoho obyvatel dojíždělo za prací a to převážně vlakem. Rozhořčenost obyvatel, že musí docházeti na tento hromadný dopravní prostředek na více jak tři kilometry vzdálené zastávky ve Střezimíři a Ješeticích nabírala na intenzitě, zejména pak v zimním období, neboť ne nadarmo se díky klimatickým podmínkám tomuto kraji říká „Česká Sibiř“.

I jali se zastupitelé z národního výboru řešit, jak obyvatelům obce své i vsí okolních život ulehčit a vylepšit, v naivním očekávání, že v době let všeobecného budovatelského nadšení půjde vše rychle a snadno (jako zavírání – prosím, toto berte jen jako reálie doby, nikoli výsměch).

A tak jak to chodí i dnes, obrátili se místní funkcionáři s písemnou žádostí o zřízení zastávky na svého přímého nadřízeného – Okresní národní výbor (ONV) ve Voticích (neboť ty byly tehdy okresním městem), přesněji jeho stavební odbor

„Obec Červený Újezd okres Votice žádá tímto o zřízení zastávky ČSD Červený Újezd na trati Praha – Tábor, úsek trati mezi stanicí Střezimíř a zastávkou Ješetice, v blízkosti dřevěného mostu v km 104,3“.

V důvodech žádosti jsou pak následovná odůvodnění :

„Výše uvedená trať vede katastrem naší obce v těsné blízkosti osad Červený Újezd, Horní a Dolní Nové Dvory. Nejbližší stanice ČSD Střezimíř je vzdálena tři a půl km, nejbližší zastávka Ješetice tři km cesty od našich osad.
Z naší obce denně dojíždí na čtyřicet lidí a dětí do škol i do zaměstnání a to ve věku od jedenácti do padesáti i více let. Všichni tito lidé denně konají cestu 6-7 km na dráhu a z dráhy, ačkoli tato dráha vede těsně okolo našich osad. Naši pracující i naše děti se často, zvláště v zimě, za velmi drsného počasí, kdy cesty jsou špatné a namáhavé, táží, zda toto není plýtváním času a sil a zda by nebylo možno něco rozumného pro ně učinit.
Krom toho do naší národní školy v Červeném Újezdě chodí denně 17 i více dětí z osad Ješetice, Horní Borek, Radíč, které jsou od nás vzdáleny 3-4 km. Tyto děti by pohodlně mohly dojíždět do školy vlakem, a to ze zastávky Ješetice, jim blízké, do zastávky Červený Újezd, kdyby tato byla zřízena“.

Dále se píše, že občané musí často cestovat na „okres“ do Votic i za jinými záležitostmi, že jsou to převážně zemědělci, kteří mají příliš práce a že jejich čas je obzvláště při nedostatku pracovních sil v tomto oboru příliš drahocenný a že by jim zřízení zastávky tento čas ušetřilo, čas, který by mohli využít k poctivé práci, jíž stát potřebuje nejvíce. Dále se zde uvádí, že i pracovníci „okresu“, pravidelně dojíždějící na MNV, do místního Jednotného zemědělského družstva (JZD), okrsek Sboru národní bezpečnosti (SNB) či Jednoty by též služeb drah využili a tak cestovních nákladů (doprava os.vozy) ušetřili, býti zastávky.

Navíc se drážními tamtamy do obce doneslo, že dráha stejně chystá přestavbu strážních stanovišť – tak proč toho nevyužít.

Nakonec je v žádosti již jen zmíněno, že MNV jen plní vůli a přání občanů a že ti se zavázali, že případně schválenou zastávku vybudují vlastními silami, tudíž dráhy to nebude stát téměř nic. Žádost podpořily i obce Přestavlky a Vrchotice.

Bohužel některá významná fakta (o nichž bude řeč dále) zapomněla obec ve své žádosti zmínit, tudíž vývoj se ubíral takovým směrem, jakým se ubíral.

ONV ve Voticích však neměl kompetenci zastávku zřídit, tudíž postoupil žádost na ŘSD Praha.

9.března léta 1956 tak byla na nádraží ve Střezimíři svolána odborná komise na jednání spojeného s ohledáním místa (dříve se říkalo k politické pochůzce), kde se sešli zástupci pražské správy drah, traťové distance (TD) Benešov, žst.Střezimíř, MNV, ONV, KNV, zkrátka lidí tu bylo jak o pouti.

MNV Červený Újezd znovu přednesl své důvody, navíc přidal, že materiál k vybudování zastávky by též dodal, neboť se právě v obci staví kravín. TD Benešov také nic nenamítala – navážkový materiál potřebný k úpravám a rozšíření prostoru zastávky by dodal MNV, pouze by bylo potřeba rozšířit propustek pod rozšířeným náspem, navíc dráhy stejně plánovaly pro rok 1957 reorganizaci strážních stanovišť (rozumějte zrušení) v tomto úseku tratě a  vybudování zastávky by přestavbu stanovišť jen urychlilo (viz poznámka pod čarou).

Na předmětném jednání bylo navrženo, že ovládání dvou přejezdů v km 102,916 a 103,155 se přenese do stanice Střezimíř (stavědlo St.2) a zbývajících dvou do nového stanoviště, zřízeného v prostoru zastávky. Varianta druhá počítala, že kdyby MNV a ONV souhlasily, přejezd u km 102,916 by se zrušil úplně a provoz by byl převeden na druhý v km 103,155, tudíž by se ze střezimířské stanice ovládal jen jeden pohon, nikoli dva.

Fotogalerie

Zmíněné přejezdy (výřez z fotomap z let 1953 a 2010) a zastávka se závorářským stanovištěm Červený Újezd

Červený Újezd

ONV se také plně postavil za požadavek obce Červený Újezd, KNV rovněž vyjádřil kladné stanovisko, pouze zdůraznil, že k žádosti musí zaujmout stanovisko i ministerstvo dopravy, kterému 17.března téhož roku žádost podstupuje. Správa dráhy pouze prohlásila, že je vše ještě nutno posoudit z hlediska daných směrnic a předpisů a předložila fakta o skutečné frekvenci cestujících z daných obcí, žádajících zřízení zastávky.

Zastupitelé obcí však nehodlali nic ponechat náhodě a když po třech týdnech od jednání stále nedocházela odpověd, svůj požadavek urgovali telefonicky, písemně, kde požadovali audienci a nakonec i osobním dopisem jednoho z nich (býv.poslance NS ČSR) přímo ministru dopravy.

„Vážený bratře ministře!
Dnes obracím se na Tebe s následující prosbou:
Obce Červený Újezd, Přestavlky a Vrchotice žádají o zřízení železniční zastávky u Červeného Újezda, tj. trať Tábor – Benešov mezi stanicemi Střezimíř a Ješetice. Ohledně toho mají u Tebe podanou žádost o audienci. Tajemník Červeného Újezda tam do sekretariátu k Tobě volal a Tvůj tajemník neb sekretář říkal něco, že Tě nemůžou olupovat o drahocenný čas atd. a proto nyní stále chodí na mě, abych se u Tebe přimluvil, by si tu jejich žádost podpořil a deputaci z těch obcí přijal. Jsem nucen jim vyhovět a proto Ti píši dnes tento dopis. Vím, že pro tyto obce tj. i pro obec mou přiblížení dráhy o 2 km věcí velmi důležitou, ale také na druhé straně vím, že třeba jsou zas důvody proti.
Zápis o komisielním jednání na místě samém máš v kanceláři jako doklad s žádostí o přijetí.
Dle mého úsudku, když zakládali v Červeném Újezdě JZD a stavěli kravín atd., úřední činitelé slibovali těm lidem mnoho. Dnes, když Ti občané všechno vykonali, co se na nich žádalo, přichází zase oni a chti, aby se sliby plnily. Byl jsem vždy nepřítelem podobného jednání. Jest přece třeba říci lidu pravdu do očí i když jest tvrdá než jak lidově řečeno voditi je za nos.
Považuj tento můj dopis i úsudek za soukromý.
Jenom jednu prosbu mám, aby si deputaci z těch obcí přijal a zástupcům řekl pravdu, je-li možno tuto zastávku zřídit či nikoli!
Za obec Vrchotice budu-li moci, přijedu sám.
Jistě Tě nebudem dlouho zdržovati.
S bratrským pozdravem
Josef Sedlák
Božetín
pošta Sedlec u Sedlčan
Božetín dne 15.4.1956“.

Odpověď přichází zanedlouho:

„Praha, dne 27.dubna 1956.
Vážený bratře,
K Tvému dopisu ze dne 15.dubna 1956 ve věci zřízení železniční zastávky u Červeného Újezda sděluji, že záležitost je projednávána na oddělení dráhy a správě dráhy v Praze kam kompetenčně patří. To je důvod, proč dosud MNV v Červeném Újezdě, Přestavlkách a Vrchoticích nedostaly odpověď ani pozvání k projednání u mne.
Je nutno především uvážit, že se jedná o důležitou jednokolejnou trať, která nabývá trvale vzestupné důležitosti pro zahraniční dopravu a že sklon trati v místě, kde je zastávka žádána, je velmi nepříznivý pro zastavování i rozjíždění vlaků. Proto příslušné orgány musí svědomitě uvážit, zda přiznání nových zastávek a tím prodlužování jízdních dob vlaků by bylo hospodářsky zdůvodněné.
Správě dráhy bylo uloženo podat zprávu o šetření do 20.5.1956.
Teprve po tomto šetření budu moci rozhodnout o pozvání zástupců jmenovaných obcí. Bez těchto podkladů by jednání nebylo účelné.
S bratrským pozdravem
V Praze dne 28.dubna 1956
ministr dopravy
Antonín Pospíšil“.

Zřízení nové zastávky se však drahám vyjevilo jako neúčelné a zbytečné. Z/do Č.Újezda dle nich jezdilo denně 5 pracujících, 4 žáci a 14 železničních zaměstnanců. 16 žáků z Ješetic, Borku a Radíče, docházejících do školy v Újezdě, by novou zastávku mohli využívat jen, byl-li by upraven jízdní řád vlaků (odj.z Ješetic v 6.10 byl příliš brzký, následný vlak s odj.v 8.33 zas příliš pozdní a vložení dalšího vlaku dráhy vyloučily pro jeho nehospodárnost). V písemném zdůvodnění bylo dále konstatováno, že cesta chůzí z Újezda trvá 32 min do žst.Střezimíř, 40 min do Ješetic, 50 min do Borku a Radíče a že nová zastávka, vzdálená cca 600 m od vsi by rovněž k výraznému zkrácení docházkového času nepřispěla. O neprohrnované cestě v zimě a nevytopené čekárně na zastávce ani nemluvě – zatímco v obou sousedních stanicích jsou čekárny vytápěné a cesty k nim v zimním období prohrnované.

Rovněž provozní důvody vedly dráhy k zamítnutí požadavku. Na trati jezdilo průměrně 51 vlaků za 24 hodin, propustnost trati byla využita na 62 % a v kritickém úseku byl 11 promilový spád. Zastavování vlaků by znamenalo nejen prodloužení jízdní doby (+ 4 min ve směru do Tábora, + 3,5 min ve směru na Benešov), ale rozjezdy vlaků, vedených v parní trakci by způsobilo i větší spotřebu uhlí (95 kg ve směru do Tábora, 80 kg ve směru do Benešova, což by při denním zastavení požadovaných 6 vlaků znamenalo 525 kg uhlí navíc).

Nakonec bylo konstatováno, že v okolí jezdí několik autobusových linek ČSAD (konkrétně přes obce Přestavlky a Vrchotice linky č.1437 a 1439) a doporučeno prodloužení jedné z nich, linky č.02050 Tábor – Střezimíř tak, aby vybrané spoje zajížděly až do Červeného Újezda.

Prodloužení výše zmíněné autobusové linky však nic neřešilo. Spádovost obcí a jejich obyvatel, požadujících zastávku byla hlavně do Votic, než do Tábora. Dotyčné opatření navíc vůbec neřešilo problematickou a zdlouhavou docházku dětí do újezdské školy.

Vedení Národní školy v Č.Újezdě (se souhlasem Školského odboru KNV Votice) bylo dokonce ochotno upravit rozvrh hodin se zřetelem k příjezdu vlaku od Ješetic, pro děti, kteří z této obce docházely, což stvrdilo 1.6.1956 vydaným písemným prohlášením.

Na rozhodnutí drah to však nic nezměnilo

16.srpna 1956 se na MNV v Červeném Újezdě uskutečnilo další komisionelní jednání, tentokráte kvůli možnosti prodloužení již zmíněné autobusové linky do obce. Znovu bylo konstatováno, že toto řešení požadavkům obce vůbec nevyhovuje. Zástupci z krajského dopravního odboru, okresního průmyslového odboru, votického dopravního inspektorátu VB, ČSAD, ČSD ad. se nakonec shodli, že díky povaze a stavu silnic, zejména v zimním období, není zajíždění plánovaným typem autobusu (Škoda 706 RO) ani možné.

Zastupitele místních obcí to pozdvihlo. Ani předtím se sice nehodlali svého „snu“ o zřízení vlakové zastávky vzdát, ale nezdar s autobusem se jim jak se říká „hodil do krámu“. Podali tudíž odvolání – mj. až na samotné předsednictvo vlády.

Odvolání se zdařilo a na 23.listopadu 1956 bylo svoláno další místní šetření. Znovu byly konstatována fakta z jednání z 9.3.1956, včetně výhod pro ČSD v podobě ušetření pracovních sil a tím tedy i nákladů v podobě zrušení dvou strážních stanovišť.

Ledy se podařilo konečně prolomit

Po písemném příslibu z Ministerstva dopravy svolal Dopravní odbor KNV v Praze na 19.prosince 1956 na MNV v Červeném Újezdě komisionelní šetření za účelem definitivního projednání stran zřízení zastávky.

Na tomto jednání bylo dohodnuto následující:

• TO Benešov vypracuje plány a rozpočet do konce února roku 1957
• zemní úpravy nástupiště, vč.přístupu k němu provede na vlastní náklady MNV Č.Újezd, stejně jako výstavbu čekárny a záchodů pro cestující a to v akci „Z“
• MNV v Č.Újezdě a ve Střezimíři dají souhlas ke zrušení úrovňových přejezdů v km 102,916 a 105,851,
• ČSD dodatečně projednají zřízení nového závorářského stanoviště na zastávce náhradou za rušené, již službě nevyhovujícího stanoviště. Nové stanoviště by bylo postaveno formou přístavby k čekárně,
• elektrickou přípojku a osvětlení zastávky materiálově zajistí ONV ve Voticích na náklady ČSD,
• údržba zastávky po její kolaudaci bude v režii ČSD,
• na zastávce budou zpočátku zastavovat 4 páry Os vlaků s případným dalším navýšením dle frekvence cestujících.

Vzhledem k tomu, že nelze zajistiti přepravu pracujících a žáků z Vaší obce autobusy ČSAD, vyhovuje Ministerstvo dopravy Vašemu odvolání a dává souhlas ke zřízení zastávky v km 104,3 v úseku trati Střezimíř – Ješetice …. atd., atd.

Zastávka Červený Újezd u Votic se tak stala poslední a tudíž nejmladší  zastávkou, jenž byla zřízena a otevřena v traťovém úseku Tábor – Benešov (1957).

A tímto „happyendem“ by mohl náš příběh jedné obyčejné zastávky zdá se skončit.

Kdy přesně skončilo závorářské stanoviště se nepodařilo dohledat, prodej jízdenek komerčním pracovníkem však skončil až v první polovině devadesátých let dvacátého století. Od té doby je objekt zastávky opuštěný. Zastávka v této poloze nakonec rovněž zanikne. Stane se tak při modernizaci traťového úseku Sudoměřice – Votice, jež by měla započít již v roce 2016.

Nová zastávka bude situována o několik desítek metrů dále na přeložce trati.  Ve vzdálenosti několika stovek metrů od přeložené osobní zastávky pak ještě vznikne stejnomenná nová čtyřkolejná předjízdná a křižovací stanice. Na rozdíl od sousedících zastávek Červený Újezd a Střezimíř ale tato osobní dopravě sloužit nebude.

Červenoújezdští tak vlastně díky provozní potřebě získají i něco, co na rozdíl třeba od miličínských či mnichovických nikdy v historii nepožadovali, mít svou vlastní železniční stanici 🙂

Poznámka pod čarou

Od otevření dráhy se mezi nynějšími stanicemi Střezimíř a Ješetice nacházely (a dodnes se zde nalézají) tři vechtrovny, bývalá strážní stanoviště č.73, 74 a 75 (v kilometrických polohách 103,326 vlevo, 105,348 vpravo a 106,387 vpravo ve směru od začátku trati). 73 a 74 jsou dnes v mezistaničním úseku jmenovaných stanic, 75 je v obvodu žst.Ješetice na střezimířském zhlaví.

Ze „sedmdesáttrojky“ byly obsluhovány závory třech přejezdů a to v km 102,916., 103,155 a 103,680. Ze „sedmdesátčtyřky“ pak pouze jedny břevna a to v km 104,878, z „pětasedmdesátky“ pak v km 105,851 a 106,284.

Po zřízení zastávky Horní Borek (Ješetice) v roce 1912 bylo zrušeno strážní stanoviště č.75 a pohony závor přemístěny na závorářské stanoviště (a výdejnu jízdenek), umístěnou přímo na zastávce (důkazem je rovněž zakreslení do profil.plánu trati). 

Zřejmě v téže době byla dopravní služba ze „sedmdesátčtyřky“ přenesena na hradlo č.12 (něm. Block P. Nr.12), nalézající se v těsném sousedství tohoto domku. Z hradla 12 se též ovládalo obousměrné mechanické oddílové návěstidlo (tzv.“křižák“) a s nejvyšší pravděpodobností i dotčené závory přejezdu v km 104,878.

Hr. 12 bylo zrušeno 1.11.1942 v souvislosti s otevřením výhybny Horní Borek (dnešní Ješetice). V téže souvislosti bylo o pár měsíců později (konkrétně 23.2.1943) zrušeno i Hr.13, nacházející se vedle strážního domku č.77a v km 108,528 vlevo trati.  Ze stejného důvodu došlo i ke zrušení dosavadní zastávky Horní Borek.  Tím došlo k přemístění pohonů závor přejezdů v km 105,851 a 106,264 k nové, dřevěné výpravní budově stejnomenné výhybny (prokázána zcela jistě je pouze obsluha závor přejezdu v km 106,264 silnice do Radíče a Miličína).

Závory u přejezdu v km 103,155 však byly ovládány místně. Ze strážního domku č.73, ležícího v km 103,326 k nim v případě potřeby bylo potřeba dojít a obsloužit je. Zřejmě díky narůstající frekvenci provozu nebo zrušení strážního stanoviště č.73 bylo později přímo u tohoto přejezdu zřízeno závorářské stanoviště. Že zde opravdu stával nějaký objekt tohoto typu je nepochybné. Důkazem je nejen jeho zakreslení v upraveném profilovém plánu trati, pozůstatky v terénu (základová deska), ale i vzpomínky železničářů, kteří v těchto místech pamatují z 80.let 20.století nejen přejezd, ale i jakousi „boudu traťovky“.

Dokumenty (a rovněž známou ortofotomapou) je prokázáno, že v roce 1953 se mezi železničními stanicemi Střezimíř a Ješetice i nadále nalézalo všech 6 přejezdů, z nichž pět bylo ovládáno dálkově a jeden místně (v km 103,155). 

Z výše zmíněných faktů tedy vyplývá, že při zřízení zastávky Červený Újezd roku 1957 nakonec nedošlo ke zrušení přejezdu v km 102,916 a obsluha závor tohoto přejezdu byla přemístěna na St.2 žst.Střezimíř. Naopak došlo ke zrušení přejezdu v km 103,155, přilehlého závorářského stanoviště (v km 103,159) a přejezdu v km 105,851.

Které závory ovládalo nové stanoviště, zřízené na červenoújezdské zastávce není známo, ale podle pravděpodobné polohy pohonu se lze domnívat, že se jednalo o přejezd v km 104,878.

Materiály však přesně nezmiňují, odkud byly v roce 1957 před vznikem nové zastávky v Újezdě ovládány závory přejezdů v km 102, 916 (před přesunutím)., 103,680., 104,878 a 105,851. Rovněž není zcela jasné, kolik   závorářských stanovišť (jisté je 1) bylo skutečně zrušeno v úseku Střezimíř – Ješetice po vzniku zastávky. Lze se jen domnívat, co a jak …

Vše by bylo zcela objasněno, míti nějaký archívní materiál z roku 1957, přímo pojednávající o rušení výše zmíněných strážních stanovišť nebo dobové staniční řády apod.