Ludvík Vaculík – O železnici a betonářské kultuře

Jízda vlakem je krom jiného i způsob existence, duševní stav a pozorovací poloha. Míním jízdu na delší vzdálenost, na kterou se zvlášť vypravujeme, protože je to i společenská situace.

Například z Prahy do Děčína: vpravo řeka, vlevo skály, a když se výhled rozevře, vzniknou města a kopce, mezi nimi Říp. Jenž ovšem není jen fyzikálním tělesem, ale i znakem čehosi, co máme v sobě. A potom ten labský kaňon, plný odsunutých Němců. Bohatá je i cesta do Brna. A musím říct, že směr přes Havlíčkův Brod má pro mne více dějinného a kulturního obsahu než přes Českou Třebovou.

Jízda krajinou je jako opakování v učebnici. V každé roční době je tu nějaká hlavní událost: setí, rašení, žně, orba … Kdo žil dost dlouho jako já, má ke všemu příklad. Každý mostek je zároveň znak. Je to krásné, a mně se pak zdá, že sám život je krásný. Co všecko se do něj vešlo, a jsme tady!

Líbí se mi, když vlak projíždí obcemi a já vidím lidem do dvorků a zahrádek. Dívám se na šňůry prádla a vypočítávám, kolik mají dětí. Nač je jim takový lán zelí? Jaká krytina teď letí, a barva fasád, jaké slepice? A ta móda nepřirozených psů! Ženy zalévající záhony.

Z poslední cesty vlakem do Brna mám špatnou zprávu: kde vlak projíždí obcemi, stavějí nějací pitomci zdi. Neuviděl jsem místa, na něž jsem byl zvědavý. Ta zeď je z jednoho pohledu jistě užitečná: ale jakou kvalitu má sám ten pohled? Vždyť nějací lidé vždycky žili u trati, vlaky byly zvukem jejich domova. Jeden milý důvod k cestě vlakem bude pryč. Betonové mozky nemají smysl pro fázi cestování: považují je za zdržení a překážku mezi dvěma byznysy. Betonáři likvidují citové polohy a myšlenkové stavy člověka na cestě a nevědí, že rychlý život je kratší. V tom jejich Pendolinu vidím celou zvrhlost betonářské kultury. Ó jak je dobře, že směrem přes Havlíčkův Brod jim to neproleze!

Ludvík Vaculík, Lidové noviny, 26.10.2004