V zimě roku 1962 se na pražském zhlaví táborské železniční stanice stalo železniční neštěstí vojenského transportu s tragickými následky. Díky dochované staniční kronice zdejší stanice, policejním svodkám, vstřícnosti a ochotě přednosty Provozního oddílu Tábor a zaměstnanců SOA Třeboň, SOA Plzeň a archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna Vám tak můžeme nabídnout upravený a doplněný přepis dotyčné nehody.
Záměrně jsme vynechali jména přímých účastníků i obětí nehody a to i přesto, že jsou v nalezených archiváliích plná jména uvedena, včetně dat narození a u viníků i tehdejšího místa bydliště. Nejde tak ani o ochranu osobních dat, jako spíše o úctu k obětem (většině z nich bylo kolem dvaceti let) a jejich pozůstalým.
Ze staniční kroniky
„29.leden 1962 je nejčernějším dnem naší kroniky.
V 0.43 hod. došlo na seřaďovacím nádraží v Táboře k největšímu železničnímu neštěstí, které kdy kronikář v našem uzlu zaznamenal.
V této době byla v našem obvodě přepravována celá řada vojenských převozů všemi směry. 29.ledna 1962 v rámci těchto akcí byl zaveden vojenský vlak č. 7726 (transport č. 46006) z Benešova do Tábora a dále do Českých Budějovic. Vlakový personál tvořila lokomotivní četa lokomotivního depa Praha-Vršovice a vlaková četa žst. Praha-Vršovice. Vlak měl 40 vozů, 60 os, 763 tun.
Jízda vlaku v Táboře končila těžkou katastrofou, jejíž příčina byla následující:
Strojvedoucí neznal místní poměry v Táboře na seřaďovacím nádraží. Tuto neznalost personálnímu strojmistrovi ve Vršovicích neohlásil, strojmistr se nepřesvědčil o tomto v kartách o poznání tratí. Vlak 7726 v Táboře vjel na kolej č.20. Strojvedoucí dle jeho výpovědi chtěl čelo vlaku zastavit u vodního jeřábu. Z neznalosti místních poměrů se domníval, že vodní jeřáb jest umístěn tam, kde viděl centrální osvětlení stanice, nerespektoval cestové návěstidlo, které bylo v poloze „Stůj“, pokračoval v jízdě a tím vjel na odvratnou kusou kolej č.20 a najel na zemní zarážedlo, které demoloval. Nezabrzděná souprava a z toho vzniklý tlak dokončil těžké důsledky tohoto neštěstí. V troskách demolovaných vozů zahynulo 8 vojáků a vlakvedoucí, dalších 42 vojáků bylo zraněno, z toho 15 těžce. Několik dalších vojínů na následky zranění zemřelo ještě v Táborské nemocnici.
Závěr katastrofy se projednal u lidového soudu,
který zasedal ve velké učebně místní závodní školy práce. V době nehody teprve dvaadvacetiletý strojvedoucí byl dle paragrafu 180/1 trestního zákona (obecné ohrožení) odsouzen na 5 a 1/2 roku odnětí svobody nepodmínečně. Tím byla uzavřena jedna z nejtěžších nehod v historii táborského uzlu.“
Slovo závěrem
Dle výpovědi pamětníků bylo té noci typické zimní počasí, mlha. Vlak byl kvůli vytápění řazen tak, jak bývalo zvykem – obytné vozy za lokomotivou, plošinové vozy s vojenskou technikou (prý tanky) až za nimi. Po nárazu do zarážedla došlo díky setrvačnosti k destrukci předních vozů natlačením nákladních vozů s těžkou technikou a „naštosování“ pod silničním nadjezdem, vedoucím nad nádražím na pražském zhlaví. Oficiálně bylo rozbito 5 vagonů, z nichž první dva se vzpříčily a zaklínily do sebe. Celková způsobená hmotná škoda činila kolem 300 tisíc Kčs.
Nehodu vojenského transportu dobový tisk samozřejmě zamlčel. Rozsudek je dnes veřejnosti dostupný, uložen v třeboňském archivu. Zde je rovněž uložen i kompletní soudní spis, včetně fotodokumentace, ten však již jako veřejnosti nepřístupný.
Veřejnosti nepřístupný je také drážní spis (taktéž včetně několika fotografií), jenž po zrušení plzeňského archivu Českých drah před několika lety je uložen v depozitáři plzeňského státního oblastního archivu (jemuž archiválie zrušeného drážního archivu patří) v Nepomuku.
Zdroje:
- zápis staniční kroniky žst. Tábor z roku 1962, poskytnutý zdejším přednostou stanice
- Archiv bezpečnostních složek Kanice u Brna
(deník vyšetřovacích spisů ŽO VB České Budějovice 1962-1963, př. č. 4001-4006/03, bal. 12 (zápis č. 322 z 29. 1. 1962) a denní zprávy MV – HS VB z 29. 1. 1962 a z 30. 1. 1962, H 1-5, inv. č. 25, kart. 18 (železniční nehoda v žst Tábor)
- Archiv ČD Praha-Libeň
- SOkA Tábor, SOA Třeboň, SOA Plzeň
Zvláštní poděkování pak patří všem (záměrně nejmenovaným) zaměstnancům výše jmenovaných institucí za poskytnuté informace.
Dobrý deň, pri tejto nehode zahynul môj strýko Štefan Nosko, mal 20 rokov. Bohužiaľ jeho smrť spôsobila sériu ďalších udalostí, ktoré vyvrcholili veľkým utrpením v rodine a nakoniec smrťou druhého strýka (Štefanovho staršieho brata). Ak by ste mi mohli potvrdiť tieto údaje, prípade poslať ďalšie, bol by som Vám veľmi vďačný. Medzi rodinnými príslušníkmi sa totiž hovorilo aj o tom, že Štefan mohol zahynúť inak a armáda to chcela ututlať… Vďaka.
Den před nehodou jsem musel jako velitel strážní služby v Benešově nastoupit do strážní služby na Tužimku za onemocnělého četaře.Přitom celý den jsem nakládal tanky a nákladní auta s tím, že večer pojedeme na cvičení na Šumavu.Ze služby jsem radost neměl, těšil jsem se, že si ve vlaku pořádně po té celodenní dřině v mrazu a sněhu v e vytopeném vagonu odpočinu. O mém příjezdu na nádraží do Tábora věděla moje pozdější manželka. Věděla přesný příjezd od svého otce, který byl na nádraží vedoucí skladník a tak mě očekávala. Nedovedete si představit jakou prožívala hrůzu, když před jejíma očina k neštěstí došlo, ale já na štěstí ve vlaku nebyl. Po tragedii se konala v Benešovských Pražských kasárnách tryzna za účasti generála Šádka. Zůčastnil jsem se v Praze ve strašnících i pohřbu mých kamarádů.(ZEMŘEL I JEDEN DŮSTOJNÍK)Měl jsem štěstí!
Muj strejda tam zemrel,bylo mu 21let Erwin Hillburger,ja ho nepoznala,jen z vypraveni me mami Eriky,byla o rok starsi,mam fotografie z jeho pohrbu,pochazel z Chotesova-Mantov.Pry tam bylo vice nejastnosti.Pry byl na miste mrtvy,jeho kamaradi zas rikali,ze s nim mluvili,kdyz ho vynaseli,mel jen osetrenou hlavu a zil.Nikdy i kdyz umirala,verila,ze nekde zije.Vzdy chtel do Nemecka,jeho rakev byla lehka,byl pry statny chlap.Identifikace,byla nejista.
Děkujeme za reakci na tuto zcela zbytečnou tragédii, při které vyhaslo mnoho mladých životů. Máme seznam obětí neštěstí, takže můžeme pro ostatní čtenáře potvrdit, že jednou z obětí byl opravdu Váš strýc.
Usmrceno bylo 11 vojáků, těžce zraněno 15 vojáků a lehce 32 vojáků. Do dubna 1965 bylo na náhradách zraněným a pozůstalým vyplaceno přes 445 tisíc Kčs.
moj otec tam zomrel 54 rokov čo bol tam vojak
Dobrý den. To je nám líto. Máte pravdu v tom, že (a tak jak bylo tehdy v Československu obvyklé) značnou část útvaru (vč. zemřelých a těžce raněných) tvořili vojáci slovenské, potažmo maďarské národnosti. Děkujeme za reakci, mile nás překvapila.