Železná dráha císaře Františka Josefa (KFJB) byla na území Vršovic a Nuslí zprovozněna 14.prosince 1871, železniční stanice Nusle-Vršovice však zde vznikla až v roce 1880. O dva roky později v březnu byla uvedena do provozu trať České obchodní dráhy do Modřan (s vlastní výpravní budovou a kolejištěm) a v listopadu spojovací trať na Smíchov. Trať do Modřan byla o pět let později, v roce 1887, zestátněna a nuselsko-vršovická stanice se tak stala výchozí stanicí i pro tuto trať. Nádražní budova KFJB byla v roce 1899 přestavěna a rozšířena do dnešní podoby a to o dvě křídla po obou stranách a nástavbu druhého poschodí. Prodloužena byla i nástupištní veranda.
V roce 1884 bylo na nuselsko-vršovickém nádraží zřízeno ústřední stavění výměn, o čemž bylo psáno i v tehdejším odborném tisku:
Centrální výhybky na stanici Nuselsko-Vršovické.
Při centrálním zařízení výhybek na stanici Nuselsko-Vršovické, kteréž provedeno jest dle patentu firmy Schnabel & Henning (*) děje se uzavírání mechanicky. Z veškerých 61 výhybek této stanice spojeno jest čís. 1 až 17 s jižním a čís. 50 až 59 se severním ústředním zařízením. Ostatní výhybky obsluhují e obyčejným způsobem. Stavěcí zařízení dříve jmenovaných 17 výhybek na jižní straně nádraží soustředěno jest ve zvláštní věži asi 3 m nad kolejemi. Stavěcí páky výhybek čís. 1 až 9 jsou se stavěcími pákami příslušných signálů vzájemně spojeny a jelikož páky signálové tažným drátem s blokovým přístrojem na perronu nádražním souvisí, jest toliko službu konajícímu úředníku umožněno, aby nechal jednu neb druhou jízdní dráhu ústředním stavěčem otevříti.
S ústředním zařízením spojeny jsou následující signály:
Na jižní straně nádraží stojí blíže mostu přes Botič dva dvojkřídlové semafory (zavírací signály), z nichž levý (směrem od Prahy) pro jízdu vlaků dráhy císaře Františka Josefa a pravý pro jízdu vlaků českých obchodních drah určen jest. U 182,170 km postaven jest předsignál, kterýž s prvně jmenovaným semaforem tím způsobem spoluúčinkuje, že při příjezdu vlaků dráhy císaře Františka Josefa směrem od Vídně náležité rameno zavíracího signálu současně s ramenem předsignálu buď „volno“ aneb „zastavit“ ukazuje. Tento předsignál jest toliko jednokřídlový semafor a zastupuje signál distanční. Mimo jmenované tři signály postaven jest naproti strážnímu domku čís. 136 jednokřídlový semafor rangirovací, kterýž taktéž s oběma zavíracími signály spoluúčinkuje a má za úkol naznačiti, když se má rangirování na kolejích projezdných zastaviti. V případu, že dotyčná, jež má býti volná, přes pošinovací koleje vede, musí se tudíž rangirovací signál, který pravidelně na „volno“ ukazuje dříve na „zastavit“ postaviti, než náležitě rameno signálu zavíracího na „volný vjezd“ potažmo „výjezd“ se nařídí. Výhybky čís. 10 až 17, jichž ponejvíce k rangirování se užívá, jsou sice v ústřední věži na jižní straně nádraží soustředěny, nejsou však ani mezi sebou ani s výhybkami čís. 1 až 9 a ani se signály v žádném vzájemném spojení. Totéž platí o výhybkách čís. 50 až 59 na severním konci nádraží soustředěných, kteréž se sice z jednoho místa obsluhují, avšak se signály spojeny nejsou. Posléze jmenované výhybky nedají se též pevně uzavříti, kdežto výhybky čís. 1 až 17, výjimaje výhybku čís. 8, ve své poloze uzavírkou na hrotu jazykovém fixirovány býti mohou. Službu konajícímu úředníku jest možno dorozuměti se s ústředním stavěčem buď písemně, ústně neb telefonicky.
V dalších letech pak bylo toto zabezpečovací zařízení ještě rozšířeno a zdokonaleno – o čemž pojednával již tento článek.
Elektromechanické zabezpečovací zařízení bylo ve vršovické stanici modernizováno a rozšiřováno ještě mnohokráte. Na konci dvacátých let dvacátého století se zde začaly objevovat první světelná návěstidla. Největší obnovy se zabezpečovací zařízení dočkalo po druhé světové válce, kdy přímý zásah při bombardování hlavního města na konci války zlikvidoval i jednu ze stavědlových věží.
Elektromechanika sloužila ve stanici až do roku 1972, kdy ji nahradilo nové staniční releové zabezpečovací zařízení (RZZ), které je ve stanici dodnes, i když i to si v letech 1987 a 1989 prošlo omlazovacími kůrami. Nové RZZ bylo zřízeno v rámci stavby „Praha-Vršovice, přestavba osobního nádraží“, což byla jedna z devíti základních staveb plánované přestavby pražského železničního uzlu, schválené vládním usnesením v roce 1960. Bohužel, z přestavby celé osobní stanice byla realizována pouze její 1.část (v hodnotě 75,8 milionu Kčs). Zbylé části plánované přestavby vršovické stanice se již realizace nedočkaly. Stavby nových mostů (za 6 milionů Kčs) nad přeložkou Otakarovy ulice (za 33,6 milionu Kčs), dokončené v roce 1972; výstavba spínací stanice (za 1,9 milionu Kčs – 1980) a přestavba mostu v km 183,729 (za 16,1 milionu Kčs – 1982), byly samostatnými investičními akcemi. Nebyla tak postavena nová výpravní budova podle návrhu architekta Josefa Dandy a tím pádem ani, s tímto projektem související, čtvrté nástupiště a druhý, průchozí podchod z Vršovic do Nuslí, který měl v Nuslích vyúsťovat do ul. „U Pernštejnských“ (tam proto, že oproti dnešnímu stavu měla Bartoškovou ulicí vést silniční „Strašnická radiála“). Současně měl tento podchod být propojen i s novou budovou, všemi nástupišti, tramvajovou zastávkou i autobusovými stanovišti v přednádražním prostoru. Většinu těchto nedostatků odstraní až právě začínající další modernizace stanice. A „releovka“ bude po takřka půlstoletí od uvedení do provozu nahrazena novým elektronickým zařízením.
(*) – společnost Schnabel & Henning byla založena roku 1869 v německém Bruchsalu. Firmu „Maschinenfabrik Schnabel & Henning in Bruchsal“, jak zněl originální název, založili pánové Theodor Henning a Adolf Schnabel. Oba pánové se znali ze svých studií na Polytechnice v Karlsruhe. Původně továrna vyráběla železné krovy, mostní konstrukce, parní topení ad. Po vstupu Henninga, který, coby zaměstnanec firmy „Bayenthal Köln“ získal zkušenosti se zabezpečovacími zařízeními pro železnici v Anglii (fa. Saxby & Farmer), postavil první „signalbox“ v Německu a podílel se na stavbě obdobných zařízení ve stanicích Börssum a Stettin a viděl v zabezpečovacích zařízeních pro železnici budoucnost, se firma postupně přeorientovala na výrobu těchto zařízení. Byl to dobrý podnikatelský plán. Společnost se postupně rozrůstala a roku 1879 začala spolupracovat se známou berlínskou firmou na tato zařízení Siemens & Halske. Adolf Schnabel a Theodor Henning opustili společnost v roce 1894, ale zůstali akcionáři ve společnosti. Novými řediteli společnosti se stali Henningův bratr William a Emil Teuffel. V roce 1896 byla společnost transformována a přejmenována na „Maschinenfabrik Bruchsal AG vormals Schnabel und Henning“. Firma na přelomu 19. a 20. století zaměstnávala na 600 lidí (z původních 13 v roce založení). Zabezpečovací systémy byly dodávány do mnoha zemí, včetně Rumunska, Švýcarska či Argentiny. Po roce 1910 však začal počet objednávek rapidně klesat a tím došlo i ke snížení stavu zaměstnanců továrny na polovinu. V letech I.světové války firma produkovala zcela jiné výrobky výhradně pro potřeby armády (granáty ad.). V roce 1924 dokonce továrně hrozilo, pro katastrofální nedostatek zakázek, uzavření, proto se firma přeorientovala a do roku 1926 zde byly vyráběny malé osobní automobily „Diabolo“. V témže roce pak došlo ke sloučení s firmou „Eisenbahnsignal-Bauanstalten Max Jüdel u. Co AG“ z Braunschweigu. V roce 1928 vstupuje do společnosti s 51 procentním podílem společnost Siemens & Halske a vzniká „Vereinigten Eisenbahn-Signalweke GmbH (VES)“. Tento stav trvá až do roku 1941, kdy S & H ovládla, zakoupením 100% akcií, bývalou firmu Schnabel & Henning zcela. V roce 1953 je pak firma VES rozpuštěna a výroba zabezpečovacích zařízení přemístěna z Bruchsalu do Braunschweigu. Tím defacto končí historie firmy Schnabel & Henning. Firma v Bruchsalu však nezanikla a produkce firmy se přeorientovala na telefonní ústředny, již pod křídly Siemens & Halske AG. To je však již jiná historie.
Zdroje:
- Národní technická knihovna – Zprávy Spolku architektův a inženýrů v Království českém č. 1/1884 (přeloženo z Centralblatt für Eisenbahnen und Dampfschiffahrt der Oesterreichisch-Ungarischen Monarchie),
- Národní archiv – fond Sbírka staničních kronik, žst. Praha-Vršovice, inv.č. 940, ka. 44,
- Ernst Habermann – Schnabel & Henning – V.E.S. – Siemens : 1869-1953. Eisenbahnsignalbau in Bruchsal (vyd. München : Siemens AG, 1992).
