Nalezeno v archivu : Srážka vlaků ve stanici Vyšehrad.

V květnu roku 1901 vzrušila nejen železničáře, ale i širší pražskou veřejnost srážka osobních vlaků ve stanici Vyšehrad. Zájem o tuto událost, při níž došlo k vážnému zranění pěti osob a dalších lehce, vzbudila především technická stránka věci a následné soudní projednávání před trestním soudem na Karlově náměstí v Praze.

O tom, jak se celý případ stal, nechme mluvit obžalovací spis :

„C.k. státní zastupitelství v Praze žaluje na Václava Kohoutka, 56 letého, narozeného v Pardubicích, tamtéž příslušného, katolíka, vdovce, strojvůdce C.k. Rakouských státních drah, bytem v Nuslích, zachovalého, že vjížděje dne 28.května 1901 ráno jako strojvůdce vlaku č.321 do nádraží vyšehradského, neučinil předepsaná opatření ku zmírnění rychlosti za účelem zastavení vlaku před tzv.“policejní hranicí“ a takto dopustil se opomenutí …, že pošlo z toho mimo lehká zranění těžká zranění 4 osobám a 1 těžké ublížení na těle …, čímž dopustil se přečinu proti bezpečnosti života.“

Dále jsou citovány paragrafy trestního zákona a následuje pasáž nadepsaná Důvody :

„Dle letního jízdního řádu odjíždí vlak č.321 v 6 hodin 50 minut ráno z nádraží Františkova a po zastavení ve stanici vinohradské přijíždí do stanice vyšehradské v 6 hodin 58 minut, o minutu později vjíždí do této stanice směrem od Smíchova osobní vlak č.312, a sice přes výhybku č.7 na třetí kolej, kdežto vlak č.321 stojí na koleji č.1 (od staniční budovy počítaje je to vlastně druhá kolej), a sice tak, že lokomotiva musí zůstati státi před tzv.policejní hranicí. Křižování těchto vlaků nazývá personál „ostrým“, poněvadž jedná se o interval pouze jedné minuty.
V úterý po svatodušních svátcích dne 28.května vypraven byl vlak č.321 s 18 vozy o 193 tunách z nádraží Františkova v pravidelný čas a nalézal se na lokomotivě ř.26 strojvůdce Václav Kohoutek, který před tím 31 hodin službu nekonal, s topičem Josefem Čáslavou, a ve vlaku samém pak nalézal se vlakvedoucí Josef Voněk a 3 průvodčí vlaku … Z nádraží byl však onen vypraven úředníkem Aloisem Primusem a nebylo zpozorováno při vypravení vlaku nejmenší závady a zejména vakuová brzda správně účinkovala, což dosvědčuje vozový zámečník Antonín Váňa. Strojvedoucí potvrdil správné účinkování vakuové brzdy ve stanici vinohradské. Načež vlak odjel ke stanici vyšehradské, kam s nepatrným zpožděním (snad pouze několika vteřin) skutečně dojel, avšak jel po koleji č.1 dále, nezastaviv se před tzv. „policejní hranicí“, kterouž o 30 kroků (25,13 m) přejel.
V témže okamžiku přijížděl (ačkoliv měl přijet o minutu později) od Smíchova osobní vlak č.312 s 13 vozy a na vlaku tom nalézal se strojvůdce Josef Kreibich s topičem Františkem Pekem, jakož i vlakvedoucí František Požárecký a 3 průvodčí vlaku. Poněvadž vlak č.321 přejel „policejní hranici“, srazily se obě lokomotivy levými prsy dohromady a nastalo následkem této srážky vyšinutí obou strojů z kolejí. Ve vlaku č.321 vyšinul se a byl poškozen tzv. „hytlák“, vůz poštovní a jeden obsazený vůz osobní, při vlaku č.312 tzv. „hytlák“, jeden vůz nákladní pro zavazadla, vůz poštovní a jeden obsazený osobní vůz.
Na místo nehody se neprodleně dostavil ředitel c.k. ředitelství Rakouských státních drah Praha dvorní rada Anton Palla, přednosta vozební a dílenské služby téhož ředitelství vrchní inspektor Josef Karel i přednosta nuselské výtopny Adolf Appel a další úředníci.
Již po prvním výsledku obžalovaného tento udal, že vakuová brzda nejspíš následkem vlhkosti kolejí nedostatečně účinkovala a ač sypal písek na koleje a ač dal protipáru a znamení k použití ručních brzd, přejel policejní pražec.
Při vyšetřování a po studiu rychloměrného proužku vyšlo najevo, že strojvedoucí při zjištění závady vakuové brzdy nezachoval se podle stávajících předpisů (instrukce XXIII, čl.50) a ihned nedal znamení píšťalou k používání ručních brzd. Vlak od udaného místa zjištění závady ujel ještě 300 m rychlostí 41 km/h, aniž by obviněný cokoliv učinil. Teprve topič Čáslava sám dal onen signál, ovšem až u samého „policejního pražce“. Rovněž ohledáním místa zjištěno, že obviněný teprve 42 metrů před místem srážky písek sypal. Strojvůdci byl připomenut též výnos nuselské správy topírny ze dne 4.června 1900, který všem strojvůdcům co nejpřísněji nařizoval ve stanici vyšehradské státi před zmíněnou „policejní hranicí“ a jen na rozkaz dopravního úředníka smí se pražec přejeti.“

V tomto smyslu taky C.k. státní zastupitelství v Praze odůvodnilo a 30.září 1901 vyhotovilo na Václava Kohoutka žalobu.
Z pověření Spolku strojvůdců v Čechách se obhajoby obviněného ujal osvědčený dr.E.Koerner, který měl za sebou už nespočet vyhraných soudních sporů, v nichž zastupoval strojvůdce. Dokonale se vyznal v předpisech k.k.St.B. a dokázal obratně využít každé nesrovnalosti.
Jako odborní znalci v soudní komisi pro první soudní stání, které se konalo 9.prosince 1901, působili inspektor technicko-provozní služby České severní dráhy Petr Herkner a vrchní inženýr vozební služby StEG Praha Josef Pachta. Jejich znalecké posudky vyzněly vcelku jednoznačně proti obviněnému. Ovšem zkušený obhájce přece nalezl skulinku – a to v technickém stavu vakuové brzdy.
Na jeho základě dosáhl toho, že přelíčení bylo odročeno. Předmětem dalšího šetření pak byla možnost vniknutí vody do ejektoru a tím neúčinkování vakuové brzdy.
Jako další odborní znalci pro soudní projednávání případu 27.ledna 1902 byli přizváni inženýr dílenské a vozební služby Buštěhradské dráhy Cornelius Maresch a inspektor dílen StEG Bubny Franz Tichý.
Z jejich na sobě nezávislých posudků vyplynulo, že k určitému dočasnému omezení účinku vakuové brzdy vlivem vniknutí vody do ejektoru mohlo dojít. Ale musely nastat ještě další okolnosti, jako netěsnost hadicových spojek či porušení těsnění, které nezpůsobilost brzdy zapříčinily.
V této situaci obhajoba perfektně využila skutečnosti, že stavu brzdového potrubí a hadic při soudním ohledání místa nehody 28.května 1901 nebyla věnována patřičná pozornost a ani dodatečné ohledání lokomotivy ř.26 v prosinci toho roku nebylo v nuselské topírně uskutečnitelné, prostě proto, že stroj byl „skasírován“, tedy zrušen. Jako další argument obhajoby posloužila skutečnost, že už od 1.června 1901 c.k. ředitelství státních drah prodloužilo jízdní dobu uvedeného vlaku tak, aby se odstranilo „ostré“ křižování a současný vjezd vlaků do stanice.
Za velké účasti železničářů všech kategorií vynesl 27.ledna 1902 v místnosti č.30 trestního soudu na Karlově náměstí v Praze předseda senátu dr.Srb tento rozsudek :

„Na základě výsledků průvodního řízení nabyl soud přesvědčení …, že přejetí policejní hranice vlakem č.321 nestalo se následkem nějakého jednání nebo opomenutí obžalovaného …, tudíž bylo obžalovaného zprostiti obvinění, jelikož v prokázaném počínání jeho náležitosti skutkové povahy nějakého trestního skutku vůbec hledati nelze.“

Strojvůdce Václav Kohoutek si určitě po tomto verdiktu s ulehčením oddechl, protože nebylo důvodu k jeho disciplinárnímu potrestání a ani nebyl ohrožen či pozastaven jeho další postup do platové stupnice 1800 K, který vzápětí následoval …

—————————————————————————————————————————–

(ing.Václav Zahrádka – Srážka vlaků ve stanici Vyšehrad, foto – sbírka : E.Suchý,
otištěno v časopise Železničář č.6, roč.1991 ze sbírek ÚTKD)