Počátky zabezpečovací a sdělovací techniky na železnici

Zabezpečení výměn a přestavování výměn a mechanických návěstidel

Výměnový zámek ve své nejstarší podobě © archív ŽSR - MDC
Výměnový zámek ve své nejstarší podobě © archív ŽSR – MDC

Nutnost zajistit výměny proti přestavení vedla k použití prvních výměnových zámků. Měly různou konstrukci, odlišnou u různých železnic. U nás se používaly zámky typu Götz. U jejich originálního provedení se ale zjistilo, že při znečistění vnitřku zámku mohly sousední zádržky lepit. Tak se někdy pohybovala i zádržka nenadzvedávaná ozubením klíče, ale unášená sousední zádržkou. Zámek pak bylo možno odemknout i jiným klíčem.

Výměnový zámek v podobě, v jaké se dodnes používá
Výměnový zámek v podobě, v jaké se dodnes používá

Záležitost vyřešila firma A.Frosse & Büssinga Liberta Praha zavedením mosazných vložek mezi zádržkami a provedla i další vylepšení. Takto upravený zámek byl schválen k používání (v podobě, jak je prakticky používán dodnes) výnosem MŽ ze dne 14.7.1923 – viz6. Klíče těchto zámků mají celkem 96 typů.

Stavění výměn a mechanických návěstidel se nejdříve provádělo místně, později dálkově, pomocí pák a tyčových, později drátových, případně řetězových táhel. Podle7 je o prvním na dálku obsluhovaném vjezdovém návěstidle zmínka z Anglie z roku 1863. Výrobcem zařízení byl pan Curtis.

V  roce 1843 bylo v Anglii vybudováno první zařízení pro obsluhu výměn a návěstidel technikem jménem Gregori. Návěstidla se přestavovala jednoduchými drátovody a výměny tyčovými táhly. A bylo opět co řešit. Například co s tím, když se táhla přetrhla, jak si poradit s protažením táhel (drátovodů) vlivem tepla atd… Problém tepelné dilatace táhel se později řešil rtuťovými nebo častěji mechanickými kompenzátory. Ty zjednodušeně řečeno – při pomalé tepelné změně délek táhel zajišťovaly trvalé napnutí drátovodů. Při rychlejším pohybu potřebném pro přestavování se pak staly samosvorné a pohyb beze zbytku přenášely.

Pokud bychom měli popisovat mechanické přestavníky a závorníky včetně jejich historie, překročilo by to záměr této publikace. Dostatek informací je stále k dispozici v odborné literatuře.

Mechanická a elektromechanická stavědla a přístroje

Nutnost vzájemných závislostí prvků zařízení a nutnost neustálého zlepšování zabezpečovacích zařízení vedla ke vzniku stavědel s  pákami a řadiči, kde závislosti se prováděly mechanickými registry (pravítkovými skříněmi) vzájemným působením pravítek, nástavců a os (na kterých byly různě tvarované články), tyčí a podobně. Tyto závislosti se realizovaly v pravítkové skříni (mechanickém registru) přístrojů (první stavědla tyto pravítkové skříně neměla).

Závěrová tabulka
Závěrová tabulka. Zdroj: Nechvátal

Podkladem pro realizaci takového přístroje (který byl přirozeně pro každou kolejovou situaci jiný) se stala dnešní závěrová tabulka, kdysi nazývaná plán závěrový. Tyto tabulky z  počátku století se příliš nelišily od dnešních, ani ve značkách, ani v provedení. Nová zařízení ale přirozeně vedla k doplnění značek a tabulek. Závěrová tabulka byla (a dlouho asi bude) zkušebním kamenem pro každého pracovníka v železniční zabezpečovací technice.

O vzniku stavědel Ing. Ladislav Hlásný v Technickém průvodci píše:

„První samostatná stavědla výměnová a návěstní provedl Saxby a Farmer (Anglie) již v roce 1856…. Mechanické části těchto zabezpečovacích zařízení vyrábějí u nás továrny Elektro Signál Praga, Závody na výrobu zabezpečovacích zařízení národní podnik v Praze a Fr.Zeman v Plzni. Součásti elektrických hradlových závěrů pro zabezpečovací zařízení dodává rovněž Elektro Signál Praga a Závody na výrobu zabezpečovacích zařízení národní podnik Praha.“

Výměnové, závorníkové a návěstní páky stavědlového přístroje
Výměnové, závorníkové a návěstní páky stavědlového přístroje

Pro úplnost je třeba doplnit, že za první republiky existovali u nás další výrobci. Z těch nejznámějších například firma ČKD (dříve Breitfeld, Daněk i spol. Praha Karlín) založená v  roce 1854, firma (Ferovia) Rosseman a Kühnemann a.s., Siemens a.s. Praha, Fross & Businga Liberta Praha.

ODKAZ
Vagóny řady Ba s rozhlasovou ústřednou (1959)

Například první dvojité páky pro jedno pole přístroje 5007 vyvinuly firmy Zeman Plzeň a Fross & Businga Praha, jak je zřejmé z výnosu MŽ ze dne 17.2.1934 – viz 9.

Začaly se rodit i zásady a principy, které musí zabezpečovací zařízení dodržovat. V publikaci1 vrchní inženýr Boda například formuluje první zásady pro staniční zabezpečovací zařízení:

„Při zabezpečování vlakové dopravy ve stanicích – máme-li na zřeteli jejich kolejová zařízení – nutno k tomu přihlížet, aby:

  1. výměny, kterými se vlaky při vjezdu a výjezdu ubírají, byly správně postaveny, a v této poloze tak dlouho uzavřeny, až poslední vůz vlaku je mine
  2. vlaky z protějších směrů a z odboček současně do stanic vjíždějící se vzájemně neohrožovaly
  3. vjezd vlaků na koleje vlaky obsazené byl vyloučen.
Otevřená hradlová a pravítková skříň
Otevřená hradlová a pravítková skříň

V kontinentální Evropě bylo velkým přelomem v zabezpečovací technice vynalezení hradlových závěrů (jak se dříve říkalo hradlových vložek) téměř v podobě jak je známe dnes a jak je bude zřejmě znát ještě i příští generace. Jejich vynálezcem byl v roce 1870 vrchní inženýr Karl Frischen z Berlína. Hradlové závěry se obsluhovaly proudem z ručně ovládaného induktoru, nepotřebovaly jiný zdroj a svojí konstrukcí zajišťovaly mechanickou vazbu do zařízení (tj. uvolnění, zablokování pravítek a tedy i pák).

Hradlové závěry mají obvykle více doteků. Jejich nastavení se děje pomocí zkušebních želízek, které se vkládají pod tlačítko. Ty byly vymyšleny již v roce 1923, jak vyplývá z10 a používají se ještě dnes.

Stavědlové a řídici přístroje byly tedy doplněny hradlovými. Konstrukce přístrojů se lišila. Jiná byla v Anglii, jiná v  Německu a odlišná i v  Rakousko – Uhersku. V  Čechách se přirozeně budovala zařízení Rakousko – Uherského vzoru, který byl dán výrobky firmy Siemens & Halske, Stephan Götz a synové ve Vídni. Zabezpečovací zařízení jiného typu se objevila za druhé světové války.

Mechanická a elektromechanická stavědla lze popisovat společně, lišila se jen tím, zda měla, nebo neměla, elektrickou část.

Jedním z  nejstarších typů stavědel bylo zařízení SA12. Názvy těchto zařízení (podobně jako dalších 3414, 5007) se odvozovaly od čísel vzorových (typových) výkresů jejich sestavy. V našem regionu bylo zařízení SA12 kdysi např. ve stanici Perštejn. Souhlas mezi dopravou a stavědlem se uděloval pomocí souhlasových kladek.

ODKAZ
Historie koncepce přestavby pražského železničního uzlu

Zjednodušeně řečeno – výpravčí obsloužil kladku (u sebe a přes drátovod na stavědle). Kladka vynesla na stavědle z drážky kuličku tak, že uvolnila možnost postavení návěstidla příslušnou pákou. Když se páka dala do polohy „stůj“, kulička sjela zpět do drážky a nové postavení bez nového souhlasu znemožnila. Souhlasové kladky v dopravní kanceláři se obsluhovaly točením (na způsob točení klikou).

Zařízení tohoto typu vešla do podvědomí železničních zaměstnanců pod názvem „Buštěhrad“. Poslední takové zařízení bylo patrně v Dasnicích na trati Cheb – Karlovy Vary.

Další stavědla SA12 byla na trati Mariánské Lázně – Karlovy Vary ve stanicích Ovesné Kladruby, Teplá, Poutnov, Teplická, Karlovy Vary Březová, ale i na jiných tratích.

Poměrně řídce se vyskytovala i stavědla typu Götz.

Novějším zařízením bylo již zařízení 3414. Z  hlediska funkčního šlo o zařízení s možností doplnění hradlovými skříněmi a elektrickým propojením s řídícími přístroji typu Rank. Stavědlo 3414 mělo jinou starší mechanickou konstrukci než pozdější následovník typu 5007.

Řídící přístroj RANK vz.5007
Řídící přístroj RANK vz.5007

Sjednocení zabezpečovacích zařízení provedl v létech 1908 až 1912 inženýr Georg Rank, po kterém byl také nazván elektromechanický řídící přístroj, kterých je ještě dnes velké množství v provozu. Vznikla jednotná a nejrozšířenější řada mechanických a elektromechanických zabezpečovacích přístrojů vzor 5007 s podrobnou dokumentací. Každý vzorový list byl opatřen razítkem ministerstva a dominantním podpisem inženýra Ranka.

V Německu „tón“ v zabezpečovací technice udávala zejména firma Siemens & Halske Berlín, AEG Berlín a později po sloučení i s dalšími firmami firma V.E.S (Vereinigte Eisenbahn Signalwerke, GmbH Berlín). Jak již bylo uvedeno, hlavně v době druhé světové války se na naše území dostala německá zařízení těchto firem. Na první pohled se lišila tvarem ramene mechanických návěstidel. Místo drátových táhel používala lanek. Také používala již zmíněné kompenzátory nejen pro návěstidla, ale ve velkém počtu i pro vzdálenější výměny, takže na zhlaví stanice byl obvykle celý „les“ kompenzátorů.

Největší počet německých přístrojů u nás byl typu Einheit. Nejdůkladnější popis zařízení tohoto typu je v literatuře11.

Stavědla tohoto typu měla nízko položené pravítkové skříně, obvykle zasklené. Páky nad pravítkovou skříní výrazně přečnívaly. Tato zařízení byla například na trati Plzeň – Cheb v Plešnicích, Pňovanech, Pavlovicích a také ve stanici Vojtanov atd..

Jiným typem bylo zařízení Henning, které je na historickém snímku převzatém z podkladu12 a umístěném v pozadí čelní strany obálky. Stavědlo tohoto typu bylo například v železniční stanici Domažlice ještě v roce 1959 a mělo tyčová táhla.

 Pokračuje na další straně>>

Upozorni mě
Upozornit na
guest
2 Komentářů
Komentáře v textu příspěvku
Přečíst všechny komentáře
Radek
Radek
22.4.2017 02:23

Vidím, že článek je cca 5 let starý, ale na to, že budí odborný dojem, je plný nepřesností a mystifikací. Škoda