Votice – Benešov: půtky politické kolem stavby druhé koleje

Spodní stavbu pro zřízení druhé koleje mezi železničními stanicemi Votice město a Benešov (u Prahy), včetně mimoúrovňových křížení, provedly v letech 1919 až 1922 coby stavbu nouzovou dvě stavební firmy, které byly vybrány na základě veřejné soutěže. Úsek dlouhý 19,876 km byl rozdělen na dva stavební oddíly. První (od km 115,000 do km 124,875) stavěla firma ing. Vladimír Vlček z Prahy a druhý (od km 124,875 do km 134,876) firma ing. Václav Faigl ze Zlonic. Vysoutěžená cena za oba úseky činila 5,536.186 K – cena za jeden kilometr tedy byla kolem 278 tisíc korun. Stávky dělnictva za větší mzdy, zvyšování mezd i cen materiálu, snížení výkonnosti dělnictva (osmihodinová pracovní doba) a změny projektu během stavby způsobily, že skutečné náklady byly několikanásobně vyšší a doba dokončení stavby se několikrát prodloužila. Stavba ve finále probíhala od dubna 1919 do srpna 1922. Kupříkladu v říjnu 1921 už místo vypočtených nákladů 8,1 miliónu korun činily skutečné náklady 48 miliónů korun a délka stavby, původně předpokládaná v délce 8 měsíců, trvala již 26 měsíců. Jak vše dopadlo, víme. Ač byla spodní stavba zcela dokončena, svršek druhé koleje v mezistaničních úsecích zčásti položen, z dopravně-provozní nepotřebnosti nebyla druhá kolej dokončena a zprovozněna. Potřebnost a větší významnost jiných železničních staveb a nedostatek drahocenného materiálu nakonec způsobil, že veškerý svrškový materiál, vč. lože, byl mezi Voticemi a Benešovem snesen a odvezen na tyto jiné stavby. Na nevyužitý materiál bylo kriticky poukazováno nejen poslanci na zasedáních Národního shromáždění, ale politické půtky, zapříčiněné i předvolebním bojem, se přenesly i na stránky tehdejšího tisku:

Železniční projekt, zbytečně provedený, byla druhá kolej z Benešova do Votic, ač se tato trať po odloučení se od Vídně stala tratí vedlejší, podružnou. Historik jednou bude zkoumat pohnutky této stavby a běda ministrovi železnic, jestli řekne, že byl na Voticku a Sedlčansku poslancem !  (Hlučná pochvala)

Tato slova prohlásil na závěr svého projevu JUDr. Alois Rašín, poslanec a bývalý ministr financí, na shromáždění v Písku dne 6. srpna 1922, kde hovořil o současnosti a budoucnosti státního hospodářství, nutných úsporách apod.

Záznam projevu JUDr. Rašína v Písku otiskly již 8. srpna 1922 Národní listy. Reakce v podobě odpovědi bývalého ministra železnic přišla velmi záhy, otištěna v deníku Venkov 12. srpna 1922.

Odpověď dra. Zahradníka, býv. ministra železnic panu dr. Rašínovi, býv. ministru financí na jeho řeč v Písku dne 6. srpna 1922:

Pan dr. Rašín, býv. můj kolega v první vládě republiky čsl. a ministr financí, mluvil ke konci své řeči v Písku o demagogii, kterou stejně jako on jsem odsuzoval po celou dobu svého veřejného působení a odsuzuji dosud.

Tím více překvapilo mně, že nepřímo mne označil demagogem na útraty malé naší republiky. Jel z Prahy k Táboru, viděl stavbu druhé koleje z Benešova do Votic a to jej pohnulo k tomuto prohlášení …

Chci historikovi uspořiti práci a hlásím se o slovo. Aby bylo jasno prohlašuji, že jsem byl skutečně poslancem za okresy jmenované a že jako ministr železnic dal jsem provésti druhou kolej z Benešova do Votic – že se tedy jedná o mne. Předem pak podotýkám, že mohl p. dr. Rašín, jako člen vlády, za níž práce ta se začala, věděti, proč se tak stalo a že bylo jeho povinností jako ministra financí, viděl-li její zbytečnost a proto plýtvání penězi poplatnictva, práci tu zmařiti. Divně se vyjímá ve čtvrtém roce samostatnosti útočiti na kolegu z prvého roku samostatnosti. Myslím, že vláda solidárně ručí za své činy – aspoň má. Ale p. dr. Rašín ví asi, proč podnikl tento útok.

Veřejnosti podávám toto vysvětlení:

Jako poslanec za okresy skupiny 55 (Neveklov, Sedlčany, Votice, Sedlec) na trati býv. dráhy Františkovy a referent rakouské st. železniční rady staral jsem se o to, aby tato, tehdy veledůležitá dráha (a bude jí v budoucnosti určitě zase), byla až do Budějovic dvoukolejná, by kromě řádného vybudování spojení železničního s českým jihem a dále nejen s Vídní, ale i Jugoslávií, Terstem, Itálií a Švýcarskem, mohla býti tato při stavbě druhé koleje patřičně rekonstruována. A staral jsem se nejen o tuto trať, ale z činnosti mé v rakouské stát. žel. radě byl by seznal p. dr. Rašín, že jsem se zasazoval o provedení druhé koleje na všech hlavních tratích v prvé řadě do Prahy ústících od Plzně, Přerova, Břeclavi, Znojma, tak jak tehdejší poměry diktovaly – bez demagogie – prostě z nutnosti hospodářské a v zájmu rozkvětu krajů našich.

Že vše nebylo provedeno – nebylo mou vinou. Když nastal převrat bylo úplně provedeno měření dílčí trati Benešov – Votice, veškeré zákonité přípravy byly ukončeny, takže se mohlo se stavbou okamžitě začíti. Bylo po válce. Houfně vraceli se lidé z války. Nastala stagnace. Nebylo práce. Od úst k ústům šlo slovo: dejte lidem práci, ať není nezaměstnanosti. Byli jsme vyzváni předložiti návrhy, projekty, plány, kde by se mohlo začíti s prací. Učinil jsem tak i já. V ministerstvu železnic mohl by se p. dr. Rašín přesvědčiti, co se pracovalo jinde. Bez hlasu odporu a s plným souhlasem i vlády i železničního výboru Národního shromáždění, ano i k obdivu přijíždějících sem cizinců začalo se pracovati na této trati. Přímo imponovala tato práce cizincům přijíždějícím z Rakouska ponořeného v mrtvolné ticho, když uzřeli tu na trati ruch a čilou práci.

Pan dr. Rašín nazývá trať tuto vedlejší. Nejsem toho náhledu. Náš český jih musí býti spojen s Prahou trochu lépe než je dosud, nebude věčně stagnace, rozvine se náš český jih i po stránce hospodářské a průmyslové ještě více. A nepostavíme u Cmuntu a za Budějovicemi zákopy. Chceme žíti nejen s Vídní a Rakouskem, ale i se státy za ním v čilých hospodářských stycích.

Byla to demagogie, dal-li jsem za účelem poskytnutí práce v nejhorší době pracovat na projektu hotovém? Snad to byl zločin, že jsem býval před tím v kraji tom poslancem a staral jsem se o kraj ten? Měl jsem tehdy možnost stavět dráhu do Užhorodu, téhož Užhorodu, který ku konci mého ministrování odříznut byl maďarskými bolševiky, kteří pak téměř okamžitě po mém přejezdu vyhodili most přes Bodrog u Čopu do vzduchu?

Jdu klidně na soud. Co v dobách těch bylo možno, dělal jsem. Nebudiž zapomenuto, v jak svízelných dobách převzal jsem naše železnictví ! V sev. Čechách měl jsem v Teplicích vzdoroředitelství, v Cmuntu ustavičnou revoltu, velké revolty v severní Moravě, na Znojemsku i Hustopečsku, do Bratislavy z Břeclavy jen podružnou lokálkou, nešťastně stavěnou dráhu Vlárskou, na Těšínsku boje s Poláky – plány, archivy, projekty ve Vídni.

Bylo nutno pomáhati si provisoriem. Teprve při mém odchodu bylo vybudováno ministerstvo, ustáleny až na Karp. Rus hranice, zlomen odpor, materiál mapový a spisový z Vídně z větší části vrácen a mohlo se přikročiti k účelné práci. Ale i v této době varu a tvoření nepustil jsem s mysli velké linie našeho železnictví, které tu dodnes jsou. Nařídil jsem přípravné práce pro druhou kolej Plzeň – Praha, Č.Třebová – Přerov, Brno – Bratislava (stavba dvoukolejné trati Břeclav – Bratislava), studijní kancelář pro vybudování nových tratí na Slovensko a Karp. Rus.

Pracoval jsem příliš dlouho za starého Rakouska v oboru našeho železnictví, takže podrobně jsem znal jeho potřeby. Co se dalo dělat, dělal jsem nejen já, ale i úřednictvo, jež jsem kol sebe shromáždil.

Čekal jsem, že p. dr. Rašín najde místo kamene, kterým po mne hodil, slovo uznání za poctivou práci, kterou jsem vedle něho konal. Za všechno konání i jako poslanec i jako ministr přejímám před národem plnou odpovědnost a přál bych každému svému kolegovi, by šel na soud historie s tak klidným svědomím jako já.

Pracovat poctivě a nezištně ve prospěch svých voličů . není demagogie, ale čestná povinnost poslancova. Peníze za výstavbu druhé koleje Benešov – Votice nejsou vyhozeny. Jest to velevýznamná a důležitá investice, která v budoucnu, až se bude střízlivě soudit a nebude osobního záští a našeptávačů s uraženou osobní ješitností, bude oceněna. A jsem si jist, že se nepřestane ve Voticích, ale bude se pokračovat do Tábory, Veselí a Budějovic.

Lituji, že p. dr. Rašín poukázal s rozhořčením právě na tento veledůležitý podnik pro hospodářský rozvoj jižních Čech a našeho státu vůbec. Chce-li ukazovat, jak nutno hospodařit penězi republiky – a já plně souhlasím s heslem spořit – ovšem rozumně – měl daleko vděčnější předměty a mohl poukázati na vyhozené těžké miliony poplatnictva, z nichž nemáme nic – leda trochu ostudy.

Moje ruce i svědomí jsou čisty. Isidor Zahradník.

JUDr. Alois Rašín byl v době kritiky stavby druhé koleje paradoxně poslancem za českobudějovickou župu coby člen Československé národní demokracie. 7. října 1922 se znovu stal ministrem financí šesté československé a první vlády Antonína Švehly. 5. ledna 1923 byl na něj u jeho bydliště spáchán atentát a 18. února 1923 na následky atentátu v Podolském sanatoriu JUDr. Rašín umírá.

PhDr. Isidor (Bohdan) Zahradník se stal ministrem železnic v první čsl. vládě coby člen Agrární strany, později Republikánské strany československého venkova. V závěru života (od r. 1924) byl jmenován ředitelem Hypoteční banky v Praze. Zemřel 19. února 1926 ve Vídni.

Závěrem připomeňme např. petici za zlepšení dopravních poměrů na Dráze císaře Františka Josefa z roku 1911.

Prameny: 

• fondy Ministerstva železnic, uložené v Národním archivu a dobový tisk, zmíněný v článku