Historie železniční trati Čerčany – Praha

Článek je převzatý ze  zpravodaje Obecního úřadu Senohraby „Senohrabská hláska“, jak jej napsala paní Marta Přibíková, jíž děkuji za svolení publikování na tomto webu a samozřejmě paní Monice Přibíkové, která mi velmi pomohla. Text jsem jen minimálně upravil (popisy fotografií a vynechání krátkého úvodu).


Nabízíme vám nahlédnutí do minulosti, do starých kronik, a zápisů, abychom se dozvěděli, jak stavba této trati probíhala v době svých začátků v 19.století.

 

Trať vedla z Českých Velenic do Prahy a její poslední část Čerčany – Praha byla otevřena před 135 lety 14. prosince 1871.

Jak je uvedeno v Šimůnkově kronice města Mnichovic, přišel 3. května 1842 do města Vladislav Zapalovič, Polák z Bochnie v Haliči, s adjunkty, aby prozkoumali, zda trať Vídeň – Praha by mohla vést zdejší krajinou. Bylo měřeno okolí poblíž sutin starobylého hradu Zlenice tam, kde ústí potok Mnichovka do Sázavy. Trať měla jít přes Hrušov, Mnichovice až k Menšicím.

Potom se 20 let nic nedělo, až v březnu roku 1863 došlo k dalšímu měření, ale to byl směr trati již pozměněn tak, že minula městečko Mnichovice a měla být vedena nad Hrušovem, tedy přes Senohraby. Tato trať byla již vyznačkována.

Se stavbou bylo započato po udělení stavebního povolení po 1. květnu 1869 a do provozu byla uváděna postupně po částech. (pozn.: mapa z roku 1869 je zde>> )

V úseku Praha – Benešov byly původně jen tyto stanice: Uhříněves, Strančice, Mnichovice, Pyšely, Čerčany. V Říčanech byla jen zastávka.

Stavba trati v našem úseku nebyla vůbec jednoduchým výkonem. Vždyť tam, kde stojí nádraží, byl svah kopce, nejen odkopán, ale skála, prostupující stráň, musela být lámána. Na fotografii je vidět holá vylámaná stráň proti nádraží. Zleva na fotografii stojí přednosta B.Koller, staniční sluha a příručí traťmistra Műller.

Výstavby se zúčastnilo velké množství železničních dělníků znalých prací na trati, ale bylo zde zaměstnáno i mnoho místních lidí jako pomocní dělníci. Vylámaný kámen se zpracovával na místě, dělaly se z něj navážky v údolích a roklích, kterých bylo v této romantické krajině hodně. Některá údolí se přemostila, nebo se vystavěly tunely.

Dle stručných zápisů v pamětní knize zdejšího dopravního staničního úřadu v místě, kde stojí traťmistrovský domek, stával strážní domek, kde tehdejší strážník trati František Vít prodával jízdenky. Tato železniční zastávka byla zřízena roku 1887, aby transport vojska na polní vojenskou střelnici, která byla v Kališti a v okolních obcích v Ondřejově a Hrusicích, byl snazší.

Ze strážního domku číslo 110 se obsluhovaly závory. Strážník obsluhoval i „koše“ – tehdejší vjezdová návěstidla, která byla umístěna na dalších strážních domcích číslo 109 až 113 tak, aby bylo vidět z jednoho domku na druhý. Strážníkem domku číslo 110 byl František Zikán a jeho manželka rozsvěcovala „předzvěst“.

V roce 1890 byl postaven strážní domek číslo 111, kde Josef Borovička prodával jízdenky, a tím končila činnost strážníka Víta, protože při stavbě druhé koleje musel být jeho strážní domek zbourán.

Nedatovaný snímek staniční budovy (okolo roku 1925)Staniční budova se stavěla v roce 1897 a dřevěná hala pro cestující byla postavena až po první světové válce roku 1923. V roce 1924 byla přistavena místnost pro zavazadla a záchody. Je třeba ještě podotknout, že když byla ve stavbě druhá kolej, byla projektována stanice v Mnichovicích a v Senohrabech měla být pouze zastávka.. Avšak ministr obchodu c.k. vlády dr. Josef Fořt, který zde měl postavenu vilu čp. 45 prosadil, že ministerstvo železnic rozhodlo o přepracování původního projektu a v Senohrabech zřídilo železniční stanici. Mělo to pro Senohraby veliký význam, neboť krátce na to byl zřízen poštovní úřad a později i úřad telegrafní.

Staniční personál tvořili přednosta a výpravčí, kteří se ve službě střídali po 16 hodinách, a dva staniční pomocníci, kteří byli přes den ve službě oba.

Staniční zabezpečovací zařízení bylo původně velmi jednoduché. Výměny se přestavovaly ručně. Vjezdová a odjezdová návěstidla obsluhoval sám výpravčí na peronním přístroji. Teprve roku 1910 byly dány do provozu elektrické hradlové přístroje i na stavědlech.

Pohled na budovu z protější skály (1927) Staniční budova v dnešní podobě Pohled na stanici od jihu a stejný pohled v roce 2007