Prof. dr. ing. Jiří Streit CSc. (* 1912, † 1993) byl zejména inženýr mostního a železničního stavitelství a profesor na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Byl ale též autorem mnoha knih populárně-naučné technické literatury, určené zejména mládeži. Mimo vydaných a známých titulů zůstalo v pozůstalosti i mnoho nikdy nevydaných rukopisů a také polozapomenutých článků, zveřejněných v dobových periodikách, což je nepochybně velká škoda. Jistě nebude ku škodě věci si z nich některé připomenout, jako např. ty, které vycházely svého času v časopise Železničář.
Dnešní článek z pera prof. Streita pojednává o nespravedlnosti, životě i poměrech na stavbě „koňky“ Budějovice – Linec.
Asi čtvrt míle od královského města Českých Budějovic stával za časů císaře Františka I. osamělý panský dvorec. Byl to patrový dům z kamene, vzadu obehnaný zdí, jak bývalo v kraji zvykem. Pod okny, jimiž toto sídlo shlíželo na polední stranu, vedla pak široká prašná cesta, která slula odedávna „zlatou“. To nejspíš proto, že tudy s bečkami soli přicházely i zlaťáčky do kapes pánů měšťanostů, majitelů stájí, povozníků, formanů a salcbindrů.
V době, o níž je tu řeč, bylo rozhodnuto postavit místo zlaté stezky železnou koněspřežní silnici z Budějovic do Lince. Položením koleje od Vltavy k Dunaji byl pak pověřen profesor vídeňské polytechniky, František Antonín Gerstner, po otci příslušník rytířského stavu. Bydlel v domě, o němž byla zmínka na počátku a kde byly umístěny i kanceláře.
Zdá se, že za časů panování řečeného císaře nebylo v kraji dost podruhů a nádeníků ochotných pracovat na stavbě. Proto byl zvláštním oznámením proveden nábor po všech krajích. Tak se tenkrát k Budějovicím nahrnuli lidé ze všech konců mocnářství – poctiví chudáci a zkrachovaní řemeslníčci hledající obživu stejně jako zlodějíčkové menší i větší, nehledě k pachtýřům, kteří přicházeli s úmyslem vydělat na stavění za každou cenu, i kdyby nebylo všechno zrovna akorát.
Tato okolnost vedla nejspíš k tomu, že v roce 1827 došlo na stavbě k neshodám mezi pachtýři stavebních úseků a dělnictvem. Tento nejen u nás, ale na celé evropské pevnině první „exces“ barabů – jak se tenkrát říkalo dělníkům pracujícím na stavbě dráhy – a jeho důsledky charakterizují tehdejší poměry. Příčina události byla prostá. Jeden z pachtýřů předložil účty za vykonanou práci, vybral peníze a zmizel, aniž dělníkům zaplatil.
V archívu města Budějovic se o události dochovaly podrobné zápisy, které stojí za to, aby byly citovány.
Nechme nejprve promluvit tehdejšího stavbyvedoucího inženýra Františka Antonína Gerstnera. Vynikající odborník ztělesňoval ve své osobě postoj strohého nesociálního vedení „C.k. privilegované první rakouské železniční společnosti“ k mzdovým otázkám dělnictva.
„Dnes po poledni,“ napsal Gerstner v pátek 19. října 1827, „shromáždil se před kanceláří dav čítající asi sto dělníků, kteří žádali, abych zaplatil peníze, které jim dluží zmizelý pachtýř Metzel. Nemohl jsem jim ovšem vyhovět. Železniční správa dělníky nenajala a nikdo si u mne také na pachtýře dříve nestěžoval. Smlouvy nebyly sepisovány s dělníky, ale s pachtýři.
Když jsem to shromážděným dělníkům sdělil, vyprovokoval Josef Fessel z Včelné a Adalbert Blätterbauer ostatní k nepokojům. Přitom vyrazili dveře mého bytu a bylo by jistě došlo k násilnostem, kdybych nebyl se svými spolupracovníky použil fyzické síly.“
Poradil si s nimi, současně však zavolal stráž a žádal, aby oba hlavní viníci byli potrestáni. Verze zatčených byla ovšem jiná, než verze pana Gerstnera.
„Pracuju od jara jako subkontrahent u žida Metzla, který měl v kontraktu železnou silnici,“ udává při výslechu do protokolu Blätterbauer, 41letý nádeník a otec pěti dětí. „Před párma měsíci jel Metzel do Prahy na svátky. Já od něho přijmul na novo 60 sáhů práce, sáh za dva zlaté. Just jsem byl s prací hotov, když Metzel přijel. On mi na odrážku mejch peněz složil 80 zlatých a pak mně řekl: Blätterbauere, nejčko není k tomu čas, aby jsme na novo kontrahovali. Dělejte už na den, ale před vašima lidma tak, jako byste ještě kontrahentem byl. Vy dostanete denně zlatku. My jsme zasejc spolu spočítali a on mi zůstal 30 zlatých dlužen, těm lidem ale, který se mnou dělali, 50 zlatých, a poněvadž mně ty lidi drželi za kontrahenta, tak ode mne ten plat žádali.
Minulej čtvrtek, to je 18. toho měsíce, přijel pan inženýr Tomsa, prohlíd práci a řekl: Lidi, budete zejtra vyplaceni budto zde, nebo v Kaplicích, jestli budu hotov … Kdybych ale nebyl hotov, dostanete plat až v sobotu.
V pátek se stal křik, Metzel odejel. Já to šel do Budějovic zjistit. Když jsem přišel k bytu pana Gerstnera, přišel za mnou pan inženýr Tomsa. Moc lidí stálo na silnici, já ale šel na pana Tomsu a zůstal pak dole v domě stát, abych s ním nebo s panem Gerstnerem stran toho mluvil.
Když jsem šel za panem Tomsou, zavřel za mnou vrata. Já nějaký čas čekal, a když pan Gerstner vyšel z kanceláře, ptal jsem se ho, jak to s naším platem bude. On mě odpověděl, cože u něho hledat mám, a začal mne hned šťouchat. Když jsem s ním tak mluvil, otevřeli lidé vrata, které byly jen na kliku, a hrnuli se do domu. Začali křičet, aby dostali svou vejplatu, ale Gerstner s dozorci je vyšťouchali ven. Já zůstal u těch vrat stát. A poněvadž Gerstner pořád do mě šťouchal, řek sem mu: Milostpane, dyť já tady nejsem, aby do mě pořád šťouchali, já jsem tady pro mou věc. Pan Gerstner pravil: Počkej, já ti dám. Popad mne za kazajku a srčil mne do domu. Když dostali lidi ven, kop do mě a šťouchl mne a Fessela rukama až do dvora. Pak popadl hůl a mlátil Fessela, až hůl přerazil. My jsme se nebránili, on poslal pro policajta a nechal nás aretírovat.“
Fesselovi se vedlo podobně. Vyslýchal ho městský rada Schmidl podle všech pravidel právnického řemesla. A nemazlil se s ním. Kladl otázku za otázkou a chtěl hned odpověď. Podívejme se opět do protokolu, který pečlivě sepsal městský aktuár:
„Jste od rytíře Gerstnera udaný, že jste kvaltem do jeho domu s jinejma lidma se tlačil, vrata domovní s kvaltem otevřel a do domu se hrnul, kde jste u něho nic k vyhledávání neměl. Udejte vy ten příběh věrně a upřímně.“
Fessel, 55letý nádeník, žijící ve Včelné u syna na výměnku, vypověděl podle přání pravdu:
„Žid Metzel zůstával u mého syna, který mu půjčil 33 zlatých hotových peněz. Já mám u něj za osmnáct dní práce k pohledávání 13 zlatých. Najednou se strhl pokřik, že žid utek … Můj syn ke mně pravil: Otče, půjdem do Budějovic, abysme se na to zeptali. Dověděli jsme se, že žid je pryč a poněvadž lid stál u bytu pana Gerstnera, šli jsme tam, abychom se dověděli, kdo nás bude platit. Tu vyšel jeden člověk, zdá se mi, že sloužící pana Gerstnera a řekl: Jděte na hodinu pryč a pak zase přijďte. My šli pryč a za hodinu, jak ten sloužící řekl, jsme zase přišli. Ten sloužící na nás volal, abychom do domu nešli. Pan Gerstner se nás otázal, co chceme, a my mu odpověděli, že máme u toho žida k pohledávání peníze. On na to pravil: Já vám žádný dlužen nejsem – a nařídil nám, abychom šli pryč.
Lidé hned nato odcházeli z domu, já však s tím Blätterbauerem zůstali jsme poslední, protože jsme tam byli první. Pan Gerstner nás začal šťouchat, já na to povídal: To je dost špatné, že jsme za nic peněz ještě šťouchaný. To jsem řekl mezi vraty, lidé už byli venku, tlačili mne do vrat a já musil z té příčiny rozevřít ruce, aby mne dovnitř znovu nevtlačili. K tomu přišel pan Gerstner, popad mne za ruku, vtáh mne do domu a já mu byl povolněj, poněvadž mne už ruka bolela, jak mne lid tlačil. Pan Gerstner mne v domě šťouchal, dal mi čtyři rány pěstí a čtyři hůlkou, vyhnal mne do dvora a nechal mne aretírovat.“
Nic naplat, pravdomluvnost Fesselovi nepomohla. Jeho výpovědi nebyly brány v úvahu, třebas se nepodařilo najít svědky, kteří by ho usvědčili z nepravdy. A tak byl oběma podezřelým vyměřen exemplární trest – pět dnů vězení a pět ran holí. A protože městský lékař Kraus uznal, že jsou oba schopni výplaty bez újmy na zdraví, byla exekuce vykonána. Jak je vidět, bylo i v takových případech dbáno „humánních zásad“.
Vězením a pardusem holí ozbrojenou ruku obecního strážníka měla celá příhoda podle zvyku doby skončit. Že se tak nestalo, třeba přičíst chování inženýra Gerstnera. Chtěl – jak sám prohlásil – zamezit, aby se podobné případy v budoucnosti neopakovaly, a nařídil proto, aby všichni nespokojenci byli propuštěni z práce. Šlo vesměs o domácí lidi a dalo se proto čekat, že si jistě lehce najdou příležitost, jak se s patronem vypořádat.
S takovou opovážlivostí pán ovšem nepočítal, a byl jistě překvapen, když ho v podvečer 16. listopadu na cestě šlapací dresinou z Kaplice do Budějovic zastavila na trati „banda individuí“ a ohrožovala ho klacky a kamením.
Taková troufalost „dělnické pakáže“ měla být ovšem exemplárně potrestána a budějovičtí měšťáci, kteří se cítili ohroženi provokativním chováním nepokojných živlů, byli by bez výčitek svědomí s radostí potrestali kohokoli již jen proto, že patřil mezi dělníky pracující na stavbě dráhy.
Nicméně šest osob podezřelých z účasti na přepadení a zatčených hned druhého dne zrána vojskem a policií – byl mezi nimi i desetiletý chlapec – prokázalo tak nezvratné alibi, že musily být zase propuštěny na svobodu.
Pramen:
- Železničář č. 7/1980
