Jiří Streit – Rebelie u Prahy

Železniční stanice Zábřeh na Moravě - 30.léta 20.století (zdroj: AČD Červenka)

V létě 1844 porušila klid pražských měšťanostů bouře dělníků, pracujících kolem Prahy na stavbě nové dráhy z Olomouce do Prahy.

Rebelie vytryskla živelně z napáchaných příkoří. Vedli ji zedničtí tovaryši Vostrý a Lang a víme, že Lang tenkrát vyzdvihl v čele bouřícího davu rudý prapor, pod nímž se lidé odhodlaně vrhli do deště kulek rakouských granátníků.

V pondělí 8. července 1844 zpečetilo jedenáct lidí svou krví barabskou rebelii před Špitálskou bránou a z nich sedm tu po granátnické střelbě zůstalo ležet v prachu silnice. A nešlo jen o lidi zaměstnané na stavbě železnice. Řady nespokojenců rozmnožili nejen zvědavci, ale i dělníci z jiných vrstev, a to také značně znepokojilo c.k. městské hejtmanství, mající ještě v čerstvé paměti sotva potlačené nepokoje v pražských kartounkách. Není proto divu, že ještě téhož dne večer byla na nárožích vylepena zvláštní návěstí, kterými „mistři a obchodničtí představení se poukazují, aby sami tak i jejich domácí lidé po osmi hodinách večer doma zůstali“.

Na druhý den pak, jelikož „nepokojné živly z chudších vrstev“ nepřestávaly tropit výtržnosti, byla policejní opatření doplněna dalším návěstím, obsahujícím již nezastřenou hrozbu.

„Při shluknutí se zedníků na stavění železné dráhy pracujících shledalo se bohužel událostí, že nepořádek nepokojníky způsobený, nahrnutými se zvědochtivci se rozmnožil.

Takovým sběhem zahálčivých jednotlivců nejen že ouřadové a c.k. vojsko u vyvedení potřebných prostředků k zachování veřejného pokoje a bezpečnosti překážek nalézají, nýbrž musejí osoby tyto samy sobě přičísti, pakli že jim v případnosti nevyhnutedlného použití mocnosti zbraně proti nepokojníkům, mezi které se svévolně přimíchali, nebezpečenství na zdraví a na živobytí hrozí“.

V době, kdy bylo návěstí vylepováno po domovních nárožích, byly již stovky zatčených lidí předány do vazby politického trestního soudu pražského magistrátu. Cely této instituce byly prý tenkrát lidem přecpány do té míry, že si toho nakonec povšimla i jeho výsost pan místodržící v Čechách, arcikníže Štěpán, a nařídil, aby část zatčených byla umístěna v pevnostních kasematech a v provinciální donucovací pracovně. Současně byla zřízena zvláštní vyšetřovací komise, která měla vyšetřovat vzbouřence.

Při vyšetřování vyšly najevo některé zajímavé skutečnosti. Tak třeba zednický tovaryš Jan Oplt vypovídal, že k němu v pondělí ráno přišlo na pracoviště asi dvanáct soudruhů, kteří ho vyzvali, aby zanechal práce a šel s nimi. Na jeho otázku, o co jde, odpovídali, že jim stavitel Šulc při sobotní výplatě strhl větší částku, a když se bránili, dal jim výpověď. Přes neděli se prý všichni zaměstnaní dělníci domluvili, že v pondělí nenastoupí do práce a půjdou za podnikatelem Kleinem. Tvrdili, že dostávají méně, než kolik mají dostat podle úředních vyhlášek, a že jsou odhodláni vynutit si své za každou cenu.

Odkud zedníci získali všechny ty vědomosti, nedovedl Oplt vysvětlit. Mínil, že nejspíš od neznámého muže, po městsku oblečeného, který před týdnem obcházel stavbu. Vyptával se lidí na mzdy a na výdělky a radil prý, aby trvali na mzdách, které byly stanoveny císařským dekretem. Oplt se s neznámým nesetkal. Doslechl se však, že s ním hovořili soudruzi Líva, Černý a Frolík. Zdali ho znali blíže, neví. Neví také, kdy a kde se zedníci domluvili na stávce, a nezná ani jména těch, kdo ho donutili k účasti na demonstraci.

Jan Hájek, který si postavil markytánskou boudu někde u Hloubětína, toho věděl mnohem víc než Oplt.

V pondělí před polednem přišlo k němu asi tisíc lidí a žádali jídlo a pití. Tloukli mu holemi do boudy tak dlouho, až otevřel. Snědli a vypili všechny zásoby a – samozřejmě – neplatili. Byli to většinou zedníci a jeden z nich, Lang – vůdce té rebelie, nesl vpředu červený prapor. Mířili do Prahy, prý za panem Kleinem.

Markytán si počínal zchytrale. Zatímco v zájmu zachování zdravé kůže hovořil přátelsky a ochotně nosil na stůl jídlo a pití, jeho bratr František tajně zaznamenal jména všech lidí, které znal a kteří se demonstrace zúčastnili. Znal jich dost a pořízený seznam dává ochotně policii k dispozici. Nic za to nechce. Doufá jen, že ti lidé budou donuceni, aby mu nahradili škodu. A ovšem žádá, aby jeho udání zůstalo v tajnosti.

Páni z vyšetřující komise pracovali zatím s takovým elánem, že již 1. srpna mohli zemskému prezídiu hlásit nejen výsledky šetření, ale i výkon trestů.

Tři z obžalovaných byli odsouzeni k osmi dnům vězení se dvěma posty a 24 ranám holí při nástupu a ukončení trestu, pět dalších k témuž trestu na svobodě a k osmi ranám holí. U deseti výtržníků se pánové spokojili s 12 ranami holí bez dalších následků. Deset individuí, která byla považována za zvlášť nebezpečná a trvale ohrožující klid, bylo předáno řízení kriminálního soudu. Ostatní zatčení byli tehdy propuštěni na svobodu s ponaučením, aby se vrátili do práce a vyvarovali se v budoucnosti výtržností.

Taková byla bilance barabské rebelie v roku 1844. Pro pány ovšem věc popsanou exekucí nekončila. Policie, která nedovedla pochopit živelnost, s níž došlo k masovému projevu nespokojenosti železničních dělníků, byla nakloněna vidět jeho příčinu v činnosti zahraničních emisarů. To bylo podle jejího mínění odůvodněno tím spíš, že podle výpovědi některých zatčených obcházel těsně před vypuknutím nepokojů stavbu městsky oblečený pán, který se dělníků vyptával na jejich mzdy a dával prý nepokrytě najevo podivení nad tím, že tato mzda je menší, než jim bylo zaručeno císařským dekretem.

Místo aby šla na kloub věci, dala se policie do horečného hledání podezřelého individua, které se ovšem neomezilo jen na české země. A hle, zdálo se, že podezření bude skutečně korunováno výsledkem. Již začátkem srpna téhož roku došla do Prahy zpráva z Innsbrucku, že 18. července přenocoval v Bregenzu v hostinci „U zlatého orla“ cizinec, který se zapsal jako von Brause, dvorní rada jeho majestátu pruského krále, a kterému se pak následujícího dne podařilo vyhnout obvyklým policejním formalitám, takže bez vidování svého cestovního pasu překročil na palubě parníku hranice Švýcarska. Tento člověk, vznešeně oblečený a mající zřejmě plno peněz, dříve než přijel do Bregenzu, procestoval větší část Vorarlberska. Jak bylo zjištěno, snažil se pobouřit tovární dělníky líčením nedávných nepokojů v Čechách a neblahé situace dělníků, zaviněné prý sobectvím a tvrdostí továrníků. Upozorňoval dělníky na to, že továrníci shromažďují poklady, stavějí si paláce a žijí v nadbytku vydřeném z práce a potu svých dělníků. Současně prorokoval, že i pro dělníky nastanou lepší časy.

Není možné, že by tento pán mohl být totožný s individuem, které údajně podnítilo povstání železničních dělníků v Praze? Zemské prezídium tuto možnost nevyloučilo a tak se v srpnu po tajemném pruském dvorním radovi, rozsévajícím revoluční nálady mezi dělníky, začalo pátrat v oblastech krajských úřadů kolem Prahy. Nevypátralo se nic. V policejních záznamech o cizincích, kteří se v poslední době zdržovali v Praze, se jméno von Brause vůbec nevyskytlo, a nenašel se také nikdo, kdo by byl s dvorním radou, elegantně oblečeným vytáhlým pětačtyřicátníkem s řídkým vousem, s brilianty posázenou jehlicí a cenným lorňonem na zlatém řetízku, vůbec mluvil. Úřady usoudily, že tu jde nejspíš o falešné jméno, a po nějakém čase se o Brauseho přestaly zajímat.

Čtěte také  Proměny Soběslavského nádraží

O příčinách pražských nepokojů bylo ovšem ještě i pak popsáno mnoho papíru. Postřílet naráz jedenáct lidí bylo i v tehdejších poměrech příliš veliké sousto pro veřejnost. Na vysokých místech cítili, že chování c.k. vojska je nutno nějak omluvit. V relaci arciknížete Štěpána se tvrdí, že jak komisař Klar, vyslaný, aby s výtržníky vyjednával, tak ani velitel vojenské jednotky před Špitálskou bránou nedal rozkaz ke střelbě. Výtržníci prý na vojáky útočili – a co jim pak zbývalo? Stříleli v sebeobraně, to je zřejmé … Ovšem, to pan místodržitel neopomenul zdůraznit, i kdyby se vojáci byli zdrželi svévolné střelby, byl by komisař nakonec přece jen musil takový rozkaz vydat.

Výmluvy … Výmluvy měly dokázat, že vojsko konalo konec konců jen svou povinnost.

Kdo tedy doopravdy krveprolití zavinil? Samozřejmě podnikatelé a stavební správa. Ne nadarmo upozorňoval prý místodržící předsedu dvorské komory ve Vídni Kübecka na skutečnost, že si zatčení dělníci vesměs stěžovali, jak jsou vykořisťováni pachtýři i podnikatelem. A železniční stavební správa to, prosím, připustila. Nebylo by vhodné, aby stížnosti vyšetřila zvláštní komise? Ze strany politických úřadů by se jí dostalo všestranné podpory a bylo by jí, prosím, zapotřebí. Vždyť ta novopečená měšťácká elita stejně zdvihá nos příliš vysoko a v honbě za ziskem se vůbec neohlíží, že svým počínáním ohrožuje klid a pořádek. A dozorčí orgány jí v tom ještě pomáhají.

Pan arcikníže měl zřejmě starosti. Jak by je neměl, když ho hlavní inženýr stavby Perner teprve nedávno informoval o tom, že nejpozději za dva týdny bude v okolí Prahy dokončen úsek trati, a že proto bude nutno propustit na dva tisíce dělníků? Co s nimi? Jak je znovu zaměstnat, když plány na stavbu dráhy z Prahy do Drážďan nejsou ještě dokončené, nemluvě ani o tom, že na tuto stavbu nejsou ve státním rozpočtu peníze? V takovém neuváženém propouštění lidí je nebezpečí. Pravda, místodržitelství dovede řešit každou situaci a rozřeší i tuto … Každý pokus těch lidí o nějakou výtržnost a rušení klidu bude potlačen pomocí vojska, a nepůjde-li jinak, pak i s použitím zbraní. Jen ať potom nikdo nic nevytýká politickým úřadům.

Bude-li s takovými výhledy spokojena vláda, je ovšem jiná otázka.

Pan místodržící se najednou choval, jako by byl skutečným přítelem lidu. Doporučoval, aby se dělníkům vyhovělo, aby podnikatelé zvýšili mzdy a pekaři aby snížili ceny chleba … A když mu z Vídně odpověděli, že za dané situace nelze požadavkům dělníků vyhovět ani za cenu, že by snad opět mohlo dojít k výtržnostem – nejnižší třída je vždycky nakloněna považovat podobné ústupky spíš za slabost než za projev dobré vůle – šel tak daleko, že se dělníků zastával. Zdá se mu, tvrdil, že jejich stížnosti na podnikatele a na stavební správu jsou odůvodněné. A opatření, která on navrhuje, odpovídají nejen právu, ale i zdravému rozumu. Vždyť právě dosavadní chování podnikatelů vůči dělníkům mělo za následek projevy nespokojenosti, které ohrozily veřejný pokoj a pořádek a vedly nakonec ke krveprolití.

Nic naplat, bylo třeba něco udělat pro pošramocenou reputaci podnikatelů. Toho se ujal inženýr Perner. Podle jeho prohlášení platil prý podnikatel Klein svým dělníkům správně a dobře, ano, lépe než jinde, a příčinu dělnických nepokojů nelze proto hledat v jejich utlačování stavbyvedoucími. Vždyť vedení stavby dělá pravý opak. Stará se o ně víc, než je povinno. Aby nemusilo lidi propouštět, pustí se dokonce na vlastní riziko do stavby nádraží, kde bude pro všechny dost práce až do podzimu.

Obvinění vznášená proti podnikatelům jsou proto nemístná a bylo by správné, aby generální ředitelství drah samo vyslalo do Prahy komisi, která by učinila jednou provždy konec nesmyslným pomluvám, jimiž se politické úřady snaží zatáhnout podnikatele do nepříjemného vyšetřování a snížit jejich vážnost v očích veřejnosti.

Generální ředitelství drah však nepospíchalo. Bylo tam mínění, že obavy z dělnických nepokojů jsou přehnané. Nemohou vzniknout z nedostatku práce. Té je u Státní dráhy v Čechách dost, tvrdili, nemluvě o práci na stavbě Severní dráhy císaře Ferdinanda a drah ve Štýrsku. Příčiny nedávných nepokojů je třeba hledat ne v charakteru stavebních prací, ale, jak se ukázalo, jen a jen v charakteru některých vrstev obyvatelstva v pražském okolí. Proto by nebylo rozumné otvírat tu další stavební úseky. Nutně by vedly k ještě většímu soustředění dělnictva kolem Prahy, než jaké tu již je.

Samozřejmě neměli pravdu. Úřady svalovaly vinu na podnikatele, na dělnictvo, na cizí provokatéry, a uznávaly dokonce, že tu hrají důležitou úlohu i poměry, v nichž tenkrát musel dělník žít a pracovat. Jen na sobě neviděly vinu. Nikoho ani nenapadlo hledat kořen revolty v neuvědomělých živelných projevech vznikající masy novodobého proletariátu. A přece pražské nepokoje nebyly mezi stavebními dělníky ojedinělé. Vždyť ještě v témže roce hlásí krajský hejtman z Mariboru ve Štýrsku, že tu tři dělníci italské národnosti, zaměstnaní na stavbě dráhy, přepadli a pobodali hlídkujícího soudního úředníka. K zajištění pachatelů byla na stavbu vyslána četa 24 mužů místního dělostřeleckého pluku, vedená krajským komisařem. Nepořídili však. Jeden ze stavebních asistentů, jménem Cassati, upozornil na ně dělníky, a ti se srotili a ohrožovali stráž tyčemi a kamením. Nakonec museli vojáci odejít, aniž splnili příkaz.

Jak je vidět, nedocházelo k srážkám mezi zástupci politických úřadů, vojskem a dělníky, jen kolem Prahy. Nicméně rudý prapor, vztyčený tu u nás snad poprvé barabskýma rukama, začal strašit pány a posilovat lid. Pražská barabská rebelie byla posvěcena krví a jako jedna z předzvěstí lidové revoluce vešla do dějin českého dělnického hnutí.

(Prameny: Státní ústřední archiv Praha, fondy: P.G. 1841 – 1845, písm. E; Železničář 1980)


Odkazy:

  • Dělnické bouře v Čechách v roce 1844 (podle článku Friedricha Waltera „Die böhmischen Arbeiterunruhen des Jahres 1844“ v časopise Mitteilungen des österreichischen Instituts für Geschichtsforschung XI. Ergänzungsband, 1929, strana 717-734.)

1 komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*