Přinášíme další z textů prof. dr. ing. Jiřího Streita, CSc., prvního ředitele SPŽUP, nepravidelně uveřejňovaných v dobovém časopise Železničář. Dnešní text pochází z roku 1980 a jeho základem se stal rukopis knihy „Vzpomínky tuneláře“ od ing. Josefa Vozihnoje ze sbírek NTM. Ten v ní vzpomíná na náročnou a rizikovou práci tunelářů na počátku dvacátého století.
„Ba ne, Jozífku,“ potřásl tatínek rozhodně hlavou, když jsem mu po maturitě na kroměřížském gymnáziu přednesl přání pokračovat ve studiích. „Z toho nebude nic. Praha je daleko, nějaký ten bochník chleba, který bychom Ti odtud z Pačlavic poslali, Tě nevytrhne a peníze nejsou.“
„A co na kněze … bys nechtěl?“ vložila se do řeči maminka.
Jako většina venkovských matek viděla tenkrát i ona v kněžské klerice nejvyšší životní metu. Kněz byl pán … a co víc, studium v semináři bylo zadarmo.
Ostatně, jiné školy se u nás ani příliš necenily. Synek z vedlejší chalupy se s bídou protloukl vysokoškolskými studiemi. Když však jako novopečený doktor přírodních věd přijel domů na dovolenou, sousedé o něm mluvili jen jako o „pokaženém studentu“. To proto, že zběhl ze semináře.
Zato když šel kolem výrostek ze seminárky, kde již od první třídy nosili kleriku, kolárek a kolem pasu cingulum, vybíhaly ženy a babky z chalup a líbaly mu ruku. Ne, to nebylo nic pro mne. Vždycky se mi z toho dělalo nanic.
Našel jsem si tenkrát místo u regulace jako kreslič. Na stavbě pracovali Chorvati a Italové – z nich se tehdy rekrutovalo bratrstvo stavebních krajánků, kteří táhli ze stavby na stavbu. Málokterý uměl číst a psát. Dovedli však přiložit ruku k dílu a vydělali pětkrát víc než já – úředník.
A tak když v roce 1903 odcházeli na stavbu dráhy St. Pölten – Maria Zell v Rakousích, šel jsem s nimi. Úřadování jsem pověsil na hřebík a nastoupil jsem práci v tunelu. Bylo mi 22 let.
Začal jsem od píky, jako boča. Nakládal jsem vozíky rubaninou, rozbíjel kladivem větší kusy a pomáhal minérům při zvedání a stavění výdřevy. A přitom jsem se ze všech sil snažil vniknout do tajů tunelování.
Tenkrát se vrtalo ještě ručně. Jeden minér přidržoval ve vrtu vrták, druhý přitloukal těžkým kladivem s dlouhou pružnou násadou, zvaným „maca“. Každá dvojice si na svém kladivu velice zakládala a z obavy, aby jim je někdo nevyměnil, brali si je po práci s sebou na barák a ukládali pod matraci.
Víte, jak se tenkrát v tunelu pracovalo? Střídali jsme se ve dvou směnách, jedna od šesti ráno do šesti večer, druhá od šesti večer do šesti ráno. V poledne a o půlnoci hodinová přestávka. Bydleli jsme v barácích, vždycky třicet lidí pohromadě. Na dřevěných pryčnách byly položeny slamníky, pod hlavu jsme dostali podušku z pytloviny. Prostěradlo žádné. A deky na přikrytí jsme si museli od podnikatele koupit.
Ve dne v noci tu bylo živo jako na pražském mostě. Lidé přicházeli a odcházeli, bavili se, popíjeli a samozřejmě, že přitom nešetřili hlasivky. Všude špína, bláto, kaluže po roztátém sněhu. Nejhůř bývalo po výplatě. Lidé – většinou bez domova – měli pré. Obyčejně zapadli se svými mistry do některé kantýny.
„Víno ..! Guláš ..! Šnicle ..!“, poroučeli jeden přes druhého.
A pak se rozsedli kolem čtyřicetilitrového hrnce svařeného vína a za hlomozného zpěvu popíjeli až do rána. Zábava končívala často rvačkou a demolováním zařízení kantýny a účastníci si odtud odnášeli boule a rány nožem. Nikdy na sebe však nežalovali.
Chorvati i Italové měli horkou, nepokojnou krev a svým občasným řáděním dávali nejspíš průchod nespokojenosti nad tím, jak je podnikatelé okrádají.
Pro mne bývalo horší, když se Chorvati v sobotu sešli na baráku, aby hráli karty. Hráli náruživě celou noc a často i celou neděli.
Nakonec jsem si našel světničku v jedné salaši nad tunelem. Byla dřevěná, proto mi nedali do světnice ani kamna, báli se požáru. A tak jsem v zimě po noční směně v šest hodin ráno posnídal v kantýně hrnek horké kávy a šlapal pak sněhovou vánicí a závějemi skoro hodinu „domů“. Nosil jsem tenkrát vysoké boty. V tunelu a cestou ve sněhu namokly a stávalo se mi, že když jsem se odpoledne probudil a chystal se na směnu, nemohl jsem do bot. Byly zmrzlé.
Ale co, byl jsem mladý a dělalo mi dobře pomyšlení, že to všechno vydržím. Dokonce jsem si i vydělal, třebas nás podnikatelé dřeli jak se dalo. Ale co já tenkrát o tom věděl?
Na taurském tunelu jsem začal pracovat již jako minér. I tady jsem zpočátku bydlel s Chorvaty. Pracovalo jich tu vedle Italů a Makedonců na šest set. Většinou samí hodní, šetrní lidé. Skoro celou výplatu posílali domů svým rodinám. Byli velmi pověrčiví. Pevně věřili, že v podzemí vládne duch Zemun. Nikdo jim to nedovedl vymluvit.
Italové, kteří sem přišli ze stavby I. simplonského tunelu, nebyli zdaleka tak pověrčiví jako Chorvaté. Na Zemuna nevěřili. Jednou přinesl jeden z nich na příď směrové štoly v pytli velkého černého kocoura. Na krk mu pověsil zvonek a pustil ho do tunelu. Zdivočelé zvíře se hnalo tunelem, oči mu ve tmě svítily, zvonek zvonil. Chorvati a Slovinci pracující na plných výlomech a při zdění se tak stali svědky děsivého zjevu:
„Zemun prchá z tunelu …“, volali.
To znamenalo neštěstí, zával, smrt. Dlouho se nerozmýšleli. Celé osazenstvo vzalo nohy na ramena a horempádem opustilo tunel. Proběhli několik set metrů pod zemí a zastavili se až před portálem.
Horší bylo, že po celý týden odmítali nastoupit do práce – vyčkávali, co se stane. Samozřejmě, nestalo se nic, jen práci v tunelu bylo nutno zastavit. Mezitím se pátralo po původci nejapného žertu. Teprve když byl zjištěn a když se přiznal, dali se Chorvati pohnout, aby v práci pokračovali. Jejich víra v Zemuna nebyla však nijak otřesena.
V červnu 1907 byla proražena spodní směrová štola. Při prorážce dostal každý zaměstnanec stříbrnou pamětní medaili, k tomu pět korun na útratu a jeden den placeného volna. Osazenstvo, zejména staří minéři, nebyli však s odměnou spokojeni.
„Ó, Cecchoni, kde jsi … ?“ volali rozhořčeně.
Cecchoni byl legendární postava. Narodil se někde v severní Itálii a v tunelech začal pracovat již jako chlapec. Během let tu prošel všechno. Dělal minéra, střelmistra, dozorce. Později si sehnal partu kumpánů a pustil se do práce na vlastní pěst. Začal brát práci v úkolu a nakonec se vypracoval na podnikatele. Postavil přes deset kilometrů dlouhý arlberský tunel v Tyrolích a za zásluhy o tunelařinu mu byl propůjčen dvojnásobný titul hraběte – od rakouského císaře Františka Josefa a od italského krále.
Milionář a dvojnásobný hrabě se však vůbec nechoval, jak tehdejší společnost čekala. Chodil dál do tunelu a připustil, aby mu dělníci tykali. Bylo mu sedmdesát pět let. Ale když spatřil, že minér při ručním vrtání drží nesprávně kladivo, nebo že špatně přitlouká, zarazil ho, vzal kladivo do rukou, stoupl si na jeho místo a vydržel kladivem bušit hezkou chvíli. Snad při tom omládl, alespoň ve vzpomínkách.
Svým lidem přál. Při prorážce na Arlbergu dostal každý minér vedle obvyklé medaile ještě pohoštění a třídenní mzdu jako odměnu. Na to vzpomínali minéři na taurském tunelu, když volali „Ó Cecchoni, kde jsi … ?“. Posbírali tenkrát darované medaile, navlékli je na drát a připevnili jej bernardýnu stavbyvedoucího kolem krku jako obojek.
Na stavbu lötschberského tunelu v Bernských Alpách jsem byl přijat jako tunelový asistent v červnu 1907. Přidělili mě na severní stranu do Kanderstegu. Vesnička ležela vysoko v horách a nehledě k několika hotelům, které se plnily hosty jen v zimě, to bylo hnízdo. Ale přece jen to zde bylo lepší než při jižním portálu, kde nebylo vůbec nic. Tunel tu ústil v hluboké rokli do svislé skalní stěny, vysoké několik set metrů. Všechno to bylo třeba vylámat ve skále – cesty, nádvoří, místo pro strojovnu i pro ubikace. Zpočátku lidé spali pod stany. Potraviny se sem donášely na zádech. V zimě všude spousta sněhu, kolem dokola hřměly laviny. V létě ohrožovaly pracující sesuvy kamenitých morén. Život visel neustále na vlásku. Podnikatelé si z toho ovšem nic nedělali a dělníkům nezbylo než věřit ve svou šťastnou hvězdu.
Teprve po roce práce byl při jižním portálu pod skalní stěnou vybudován podnikový hotel. Všechno bylo provedeno důkladně z kamene a z betonu – hotová pevnost. Jednoho večera v únoru 1909, když se chystala večeře, spadla však z ničeho nic na hotel lavina. Tisíce tun sněhu a ledu v pravém smyslu uřízly celý hotel těsně nad základy a strhly jej se vším všudy do rokle. Během několika vteřin hrozného rachotu a dunění zbyla na místě hotelu jen rýha ve skále, jako by tudy byl někdo přejel obrovským hoblíkem. Všichni, kdo se v té době zdržovali v hotelu, zahynuli – číšnický personál, závodní lékař, pět inženýrů a sedm úředníků. Ještě štěstí, že ke katastrofě došlo v době mezi střídáním směn.
Ta hrůza přece jen přiměla podnikatele k opatrnosti. Také na severní straně bylo nebezpečí lavin. Svislá, skoro tisíc metrů vysoká stěna Fisischafbergu, do níž byl tunel ražen, končila nahoře šikmou terasou, kde se tvořily laviny. Pravda, dole na nádvoří bylo dost místa, budovy se proto mohly postavit daleko od stěny, tak, aby je laviny nezasáhly. Lidé byli chráněni umělou vyztuženou štolou. Lavina skutečně několikrát spadla, lidem se však nikdy nic nestalo. Zato to odnášely budovy. Spousty sněhu řítící se z výšky tisíc metrů na nádvoří způsobily při dopadu takový tlak vzduchu, že na domech byly strženy střechy a okna do jednoho popraskala. Běda tomu, kdo by byl v takové chvíli prodléval na nádvoří. Proto se na protějším kopci postavila pozorovatelna. Když hlídka zjistila, že se nad stěnou tvoří lavina, zvonilo se na poplach velkým zvonem.
Lötschberský tunel měl být ražen v přímce na délku skoro 14 kilometrů. Do vzdálenosti asi 2700 metrů od severního portálu procházel vápencem, dále měl být ražen v žule. V místech přechodu bylo nad tunelem údolí s jezerem Gastern, z něhož vytéká říčka Kander. To všechno se ovšem jen předpokládalo. Akcionáři železniční společnosti, která byla stavebníkem, považovali podrobný průzkum za zbytečné zdražování stavby. A navíc se předpokládalo ještě i to, že zlom mezi horskými masívy bude utvořen tak, že jezero nad tunelem neohrozí práci.
Když příď směrové štoly dosáhla vzdálenosti 2500 metrů od severního portálu, vnikl do ní silný proud tlakové vody. Brzy však opět zeslábl a inženýři z toho usoudili, že štola minula dno jezera.
O několik dnů později, 24. července 1908, ukázala se během noční směny ve vrtech v čele směrové štoly znovu tlaková voda, zakalená pískem a jílem. Nikdo si to nedovedl vysvětlit. Proto se směnový technik rozhodl zajít k telefonu v hotové části tunelu a hlásit věc vedoucímu inženýru. V plném výlomu se potkal s tunelovým dozorcem Rivou. Zastavil se s ním a sdělil mu, jak to na přídi vypadá. Riva však vodě nepřikládal zvláštní význam.
„Kdy budete střílet?“ tázal se. A když uslyšel, že ve dvě hodiny po půlnoci, prohlásil, že se po odstřelu přijde do štoly podívat.
Zatím na přídi nepřestali pracovat. Vyvrtali dvanáct děr, nabili a chystali se skálu odstřelit. V té době bylo na přídi a v plných výlomech, nejvíc vysunutých dopředu, celkem 28 lidí. Nikdo netušil nic zlého.
Po půlnoci odešli odtud dva lidé pro dynamit, uložený vzadu ve skladišti. Byli to Moretti se Salassem. Když se vraceli, potkali v místě vzdáleném něco přes dva kilometry od portálu minéra Ragazziho. V téže době procházel tunelem také dozorce Riva, aby podle slibu došel na příď. Byl asi 500 metrů za Morettim a Salassem. Šel s ním brzdař Bertoni.
Přesně ve dvě hodiny začali na přídi střílet. Padla první … druhá … třetí rána. Nikoho to neznepokojilo. Riva s Bertonim šli klidně dál směrem k přídi. Najednou se však Bertoni zastavil.
„Co je to ?“, povídá a ukázal prstem na stoku, kterou odtékala voda od přídě.
„Co by bylo ?“, na to Riva mrzutě. Ale nedalo mu to. Přikročil ke stoce a sehnul se, aby se lépe podíval, co se kamarádovi nezdálo. Voda byla neobyčejně žlutá a hustá, jako by v ní byl rozmíchán jíl. Bylo to neobvyklé, nevěděl však, co by k tomu řekl. Pokrčil tedy rameny a chtěl jít dál. Bertoni ho mezitím předešel – už bylo vidět jen matný odraz jeho karbidové lampy. Vpředu mezitím stále houkaly rány. Pátá … šestá … sedmá. Podvědomě je počítali. Ale najednou se Bertoni zastavil, jaksi nerozhodně, jako by nevěděl, co dělat. Tak se to Rivovi zdálo. Ale jeho váhání trvalo jen okamžik. Náhle se obrátil a dal se do křiku.
„Je zle …, zachraň se, kdo můžeš …,“ volal.
V tom okamžiku padla osmá rána. Tunel zaburácel hromovou, nikdy neslýchanou ozvěnou. Vzápětí následoval náraz vzduchu tak mocný, že mrštil Bertonim o zem. Karbidky zhasly, drážka poskočila, vzduchové potrubí bylo rozmetáno. Výdřeva praskala. Skála se chvěla, jako by byla živá. Do toho syčel unikající vzduch.
Bertoni vyskočil a dal se na útěk. Za ním se valila voda. V okamžiku jí bylo po kolena. Riva osaměl. Nedal se tak snadno polekat a rozhodl se pokračovat v cestě na příď. Předtím zaslechl osm střelných ran. Při poslední mu zhasla lampa a tlak vzduchu mu srazil z hlavy klobouk. V uších mu znělo hvízdání rychle proudícího vzduchu. Ale to všechno nemusilo být ještě spojeno s katastrofou. Brodě se po kolena proudící vodou, ušel ještě asi padesát kroků. Tu potkal utíkajícího Salassa. Ten ho uchopil za rameno a táhl ho s sebou, volaje: „Voda … voda vnikla do tunelu …“. Riva okamžik váhal. Když však náhle zaslechl jek a hukot přibližující se od přídě, obrátil se a úprkem běžel za Salassem.
Mezitím Moretti a Ragazzi, kteří se opozdili za Salassem, byli dostiženi proudem vody a bahna. Utíkat již nemohli. A tak nevidouce jiné záchrany, vylezli na výše položené vzduchové potrubí. Lampy jim dávno zhasly. V temnotě, v hukotu vody, která stoupala s úžasnou rychlostí, mlčky, se zaťatými zuby očekávali svůj osud.
V poslední chvíli, než byl přitlačen ke stropu a sražen do proudu tekutého písku, který se valil směrovou štolou, dal se Ragazzi do křiku.
„Moretti …“, volal, „Moretti …“.
Ale Moretti se již neozval. A pak se přes něho záplava převalila. Cítil, jak jím proud smýká po stěnách. Nějaký čas se mu dařilo zadržet dech …, pak ztratil vědomí. Přišel k sobě, teprve když ho kamarádi v plném výlomu vylovili z bahna.
Během deseti minut byla spodní štola na délku 1500 m od přídě ucpána stlačeným jemným pískem ze dna jezera Gastern.
V době, kdy došlo ke katastrofě, jsem tvrdě spal. Ranní směna mi začínala v šest, nebylo důvodu, proč bych měl být o půl třetí ráno vzhůru. Probudilo mě bouchání na okno. Po vyslechnutí hrozné zprávy jsem na sebe rychle hodil šaty a spěchal k tunelu.
Právě tu nasedala do vozíků tunelového vláčku záchranná četa. Připojil jsem se k ní. Na zával jsme narazili na konci plných výlomů. Hustá břečka z písku a bahna se pomalu tlačila ze směrové štoly do volného prostoru. Byla jako živá … Nestvůrný byl pohled na tu mrtvou hmotu, které stále přibývalo a která jako by chtěla zavalit všechno živé. Hlavou mi bleskla vzpomínka na pohádku o začarovaném hrnečku, který navařil celou horu kaše.
Chopili jsme se lopat a zaútočili na ten tekutý, nezdolatelný proud písku. Bez oddechu, horečně jsme nakládali a odváželi. Střídali jsme se každé čtyři hodiny. Tři dny a tři noci jsme pracovali a přece jsme se nedostali ani o metr kupředu. Nakonec jsme se vzdali. Vedoucí dal vyvezený písek prosévat. Z dvaceti osmi lidí osazenstva se čtyři zachránili, z ostatních jsme našli hromádku drobných kostí, čistých a bílých, jako by je někdo pečlivě vyvařil. Byly jich plné tři pytle od cementu.
Odborníci později tvrdili, že výron písku do štoly pod tlakem vodního sloupce o výšce 170 m byl tak náhlý a silný, že lidé, kteří byli při odstřelu vzdáleni od přídě do 300 metrů, byli tlakem vzduchu mrštěni na strop a stěny štoly a rozdrceni na padrť. Třením valícího se písku do štoly byla pak jejich těla rozemleta jako ve stoupě.
Při pohřbu byla na hřbitov v Kanderstegu nesena v průvodu jen jedna rakev s posbíranou hromádkou kostí. Všichni byli dojati a také obvyklá hudba na zpáteční cestě odpadla. Na památku zahynulých byl při tunelovém portálu postaven žulový památník s jejich jmény a s italským nápisem „Lámej se, ale nepoddej se.“
Nu, nepoddali se. Starou zavalenou štolu ucpali a novou razili tak, že jezero Gastern velikou oklikou obešla. Já jsem při tom již nebyl.
První jízda vlaku Lötschberským tunelem 28.6.1913:
Odkazy:
Krasny text i video. Pro tunelare doslova pohlazeni. Dekuji
Taky si myslím, že to pan Streit moc hezky napsal. Až se (snad ještě letos) zase otevřou archivy, zkusím ten rukopis vyhledat.