Budova votického nádraží prochází obnovou

O opravě výpravní budovy votického nádraží z roku 1917 jsem již psal zde. Práce firmou EDIKT byly zahájeny a první viditelnější změnou bylo snesení konstrukce zastřešení verandy (čekárenského přístřešku). Budova bývalého nádraží je nyní postupně zahalována lešením.

Stručná historie stávající budovy

Zastřešení verandy, jakožto veranda samá není žádnou přístavbou a je nedílnou součástí architektonické podoby výpravní budovy od jejího předání do užívání 27. listopadu 1917. Za architekta atypické drážní budovy byl dosud uváděn, stejně jako v případě od roku 2011 památkově chráněné budovy nádraží v Bystřici u Benešova či budovy dnešní České spořitelny na náměstí ve Voticích, ing. arch. Jan Heindl. Podobnost výpravních budov v obou stanicích je více než zřejmá a rovněž zde spolu s novými přijímacími budovami vystavěná zděná drážní skladiště vycházejí z typového plánu, signovaného Heindlem. A právě, co se týče signace, na tužkou kreslených plánech votické budovy je uvedeno jméno ing. arch. Václava Havelky. Jeho jméno je uváděno i mezi členy komise, které byl projekt budovy předložen. Je tedy dost dobře možné, že podoba budovy je autorským dílem arch. Havelky, zřejmě a zjevně ve spolupráci s arch. Heindlem.

Výpravní (přijímací) budovu vystavělo podnikatelství Matěj Šubrt z Hořovic, které zvítězilo ve výběrovém řízení, vyhlášeném tehdejším ředitelstvím státních drah (ŘSD) v Praze. Podnikatelstvím nabídnutá cena za hlavní budovu byla 60.500,- K. Skutečné náklady však činily 108.710,- K. Reálná cena byla tedy proti ceně nabídnuté vyšší o 75 %. Součástí řízení, spolu s přijímací budovou, bylo vystavění i též stále stojící budovy vedlejší, dvou jam na smetí, kanalizace a demolice staré budovy. Původní přijímací budova byl přestavěný a rozšířený strážní domek č. 84.

Staveniště bylo podnikatelství předáno 12. února 1916.

Dnes notně upravená vedlejší budova se v době vystavění skládala ze dvou částí. Zděné v podobě kanceláře traťmistra, místnosti pro poštu a příručního skladiště a dřevěné, sestávající z kůlny na uhlí a chlévků. V době před koridorizací sloužila vedlejší budova coby obytný domek, obývaný byl i bývalý přednostenský stometrový byt v prvním patře výpravní budovy. Dnes je vše prázdné, vybydlené a ve zchátralém stavu.

Již snesenou původní ocelovou konstrukci zastřešení verandy vyrobily Škodovy závody v Plzni, montáž konstrukce provedla firma Spojené strojírny a.s., dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhoffer z Prahy. Původní železné zábradlí, zlikvidované při koridorizaci, dodala firma Brückner, zřejmě také z Prahy. Krytina byla tvořena vlnitým plechem a kvůli lepšímu prosvětlení i tehdy používaným drátovým sklem. V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, kdy probíhaly opravné a modernizační práce na zdejší trati, bylo původní zastřešení nahrazeno nevhodnou azbestocementovou (osinkovou) krytinou z vlnitých desek. Opravy střechy a výměna střešní krytiny na hlavní budově proběhly v letech 2005 – 2006.

Závěrem je potřeba zdůraznit, že výstavbou nové výpravní budovy během let prvoválečné vřavy se votickým splnil sen nejen o důstojném zázemí pro personál i cestující, ale též sen o svém nádraží, blíže městu, neboť nádraží na Veselce nepřijali nikdy za své, ze známých důvodů. Nevyhovující prostředí bylo po mnoho let předmětem ostré kritiky i v dobovém tisku. Stavbě nové budovy značně pomohlo plánované, a dlouhé roky odkládané, zdvoukolejnění celé trati z Gmündu do Benešova. To se však v době existence rakousko-uherského mocnářství nikdy nepovedlo zrealizovat. S nově vzniklou Československou republikou povstaly i nové naděje, že se záměr vystavění druhé koleje zdaří. Zájemci si však příliš neuvědomovali, že právě díky rozpadu Rakouska-Uherska ztratila trať na významu. Přesto se jim podařilo prosadit alespoň zdvoukolejnění úseku z Votic-města do Benešova, které bylo nejvíce projektově připraveno. Projektu značně dopomohl i plán státu dát lidem v poválečné bídě práci, byl proto tento projekt zařazen mezi tzv. nouzové stavby a to i přestože druhá kolej z provozních důvodů nebyla po r. 1918 vůbec potřeba. Bohužel, stávky dělnictva, neustálé zdražování komodit a mnoho jiných okolností způsobilo, že stavba druhé koleje v úseku Votice-město – Benešov trvala o mnoho déle a byla několikanásobně dražší, než bylo vysoutěženo. Přestože byla zcela dokončena spodní stavba, mimoúrovňová křížení a v několika mezistaničních úsecích dokonce položeny koleje, byla nakonec stavba zastavena a to nejen z již výše zmíněných důvodů, ale též proto, že nedostatkový materiál byl přeci jen potřebnější na prioritnějších železničních stavbách, kam byl také nakonec také odvezen. Jedna z dlouhé řady staveb, která stála mnoho peněz a lidské invence, zůstala nevyužitá, ale zachránila mnoho lidských životů. Trať se dočkala zdvoukolejnění až při koridorizaci, část původního dvoukolejného tělesa přitom byla využita.

Zpět k rekonstrukci budovy někdejšího votického nádraží – při koridorizaci úseku byly v prvním patře vyměněna původní dřevěná špaletová okna za plastová, tzv. protihluková. Bohužel, jejich montáž neproběhla technologicky správným postupem, je tedy otázkou, zda z hlediska zvukové neprůzvučnosti splňují to, co by měla. V rámci současné revitalizace by zbývající původní okna a dveře měla být vyměněna za nová dřevěná, v případě oken za tzv. eurookna (jaký to bude dělat kontrast s těmi bílými plastovými v prvním patře, to se teprve uvidí). Nejvíce zajímavé bude sledovat jaké nové zastřešení dostane veranda (čekárenský přístřešek). Nechme se tedy překvapit, doufejme, že výsledek bude příznivý a to i přesto, že nikdy nikým nebyl učiněn pokus nechat zapsat budovu votického nádraží na seznam kulturních nemovitých památek, což si již při koridorizaci úseku z Votic vyžádalo svou daň v podobě demontáže původního železného zábradlí a dlažby verandy, stejně jako o demolici prostor původních čekáren a jejich využití pro nové technologické zázemí.

Votice - rekonstrukce budovy nádraží

Votice - stav budovy před koridorizací stanice

(historická fakta pocházejí z archívních pramenů sbírek Státního oblastního archivu a Národního archivu v Praze)

HEINDL Jan, ing. arch. (∗ 11.7.1872 ve Dvoře Králové nad Labem, † 1939 ?). Studium na vyšší reálné škole a dva roky na pražské technice, 1899 ve skupině pozemních staveb oddělení pro stavbu a udržování dráhy Ředitelství státních drah (ŘSD) Praha, od 1913 v oddělení pozemních staveb Ministerstva železnic ve Vídni, 1919 – 1934 Ministerstvo železnic Praha (zástupce přednosty odboru pozemních staveb, vrchní administrativní ředitel). Během služby v oddělení pozemních staveb ŘSD působil i jako soukromý architekt a stavitel. Jeho první projekty ovlivnila česká renesance arch. A.Wiehla, po roce 1910 se přiklonil k moderně.

Realizované železniční projekty: výpravní budovy Praha-Královské Vinohrady, Votice, Zbiroh, Břvany, Bystřice u Benešova, Bratkovice, železniční nemocnice Praha-Vinohrady, Italská ulice. 

Realizované neželezniční projekty: nájemní domy a vily Praha-Vinohrady, Praha-Smíchov a Praha-Staré Město, Všeobecná živnostenská záložna Náchod (1902), radnice Sedlčany (1903), městská záložna (1907) a budova knihtiskárny Turnov (1908), záložna Votice, druhá cena v soutěži na projekt německé tělocvičny v Brně (1905) ad.

(zdroje: Krejčiřík Mojmír – Česká nádraží IV./1.díl, 013, Svoboda E. Jan – Praha stoletá, K autorství některých pražských fasád období secese, moderny a kubismu, 2011)