Vlak smrti

Vlakový transport smrti v Roztokách, 30. duben 1945. Národní archiv, fond Československý svaz protifašistických bojovníků - ÚV Praha, fotoarchiv
Vlakový transport smrti v Roztokách, 30. duben 1945
Národní archiv, fond Československý svaz protifašistických bojovníků - ÚV Praha, fotoarchiv

Vrátíme se o 79 let nazpět, do období černé historie našeho národa. Na konec okupace, kdy se k nám blížily fronty z východu i ze západu a němečtí okupanti měli nahnáno. Měli nahnáno i z toho, že se svět dozví o jejich koncentračních táborech, o zvěrstvech tam páchaných. Začali proto koncentrační tábory evakuovat, a to jak v takzvaných pochodech smrti, tak i po železnici.
Následující příběh popisuje cestu jednoho železničního transportu smrti tak, jak jej zaznamenal do staniční kroniky železniční stanice Benešov u Prahy její tehdejší přednosta František Kohout. Text je jen mírně redakčně upraven.

V noci z 24. na 25. ledna 1945 byl přepravován vlakem 6046 z Malešic do Mezimostí (Veselí nad Lužnicí, pozn.red.) transport vězňů, žen i mužů, různých národností, asi v 50 otevřených vozech.

Podle pozdější výpovědi tří žen dále uvedených, které byly také přepravovány v tomto vlaku, vyjel transport 18. ledna z polské  Hlivice, kde byli vězni předtím soustředěni z různých polských táborů. Měli namířeno do Rakouska, do koncentračního tábora Mauthausen. Vězni byli velmi chatrně oblečení, větším dílem bosí, byli namačkáni po 100 až 200 v jednom voze. Celkem bylo ve vlaku asi 10.000 lidí. Celou cestu velmi trpěli hladem, žízní, zimou a celkovou nepohodou – po celou cestu byl mráz až -25°C a sněžilo.

Jeli přes Olomouc, Českou Třebovou, Pardubice, Kolín, Malešice, Hostivař. Již cestou z České Třebové do Hostivaře bylo mnoho vězňů zastřeleno při pokusu dojít si alespoň pro vodu. Také v úseku Hostivař – Čerčany zaplatilo mnoho vězňů pokus o útěk nebo snahu dojít si pro vodu svým životem.

Cesta z Čerčan do Benešova

Na dotaz výpravčího vlaků v Benešově u Prahy, adjunkta ČD Františka Bláhy výpravčímu do Čerčan, kdy pojede vlak 6046 z Čerčan bylo odpovězeno, že vlak je v Čerčanech, je slyšet střelbu takže nikdo ze zaměstnanců nemůže vyjít ven a tedy se neví kdy vlak odjede. Vlak odjel z Čerčan 0.56 hodin, cestou do Benešova seskočili z vlaku u hradla Bedrč v blízkosti strážního domku č. 104 muž a žena. Muž byl hlídkou zastřelen, žena postřelená, doplazila se ke strážnímu domku č. 104, kde vysílením klesla a vykrvácela.
U hradla Tužinka podařilo se dvěma mužům z vlaku uprchnouti. Jejich další osud není znám. Na hradle Bedrč měl té noci službu hradlář František Vávra, na hradle Tužinka Josef Suk.

Do Benešova u Prahy vjel vlak v 1:27 hodin. Ve stanici byli zastřeleni čtyři muži kteří vyskočili, aby si obstarali vodu. Jeden na pražském zhlaví pod mostem mezi 1. a 2. kolejí, druhý proti stavědlu číslo 2 mezi 2. a kusou (Váňovou) kolejí. Tomuto muži byla při seskakování z ještě jedoucího vozu ujeta noha a esesáci jej pistolí zastřelili. Třetího muže hlídka zastřelila proti dopravní kanceláří mezi 2. a 4. kolejí. Čtvrtého zastřelil esesák v 2. koleji proti poštovní boudě u vodního jeřábu č. 2.

ODKAZ
Trasování Pražské spojovací dráhy provázely dohady
Plánek zhlaví žst. Benešov (zdroj: staniční kronika)

Ráno 25. ledna našel u mostu v Černém lese (za Benešovem směrem k Bystřici u Benešova) v km 132.0 posunovač Antonín Krampera, který se vracel domů z noční služby, zastřeleného muže v trestaneckém oblečení. Místo leželo na katastru obce Jírovice, která se tedy postarala o pohřbení neznámého muže. Nepodařilo se zjistit ani totožnost výše uvedených mrtvých vězňů.

Telefonickými dotazy bylo následně zjištěno, že transport měl namířeno do koncentračního tábora Mauthausen, ale dojel jen do stanice St. Valentin, odkud byl vrácen z důvodu přeplnění tábora v Mauthausenu. (Tady jde ale pravděpodobně o mylný údaj v kronice, protože podle jiných pramenů cesta vlaku skončila již v Pregartenu).

Zpáteční cesta

Zpět jel transport přes Benešov u Prahy jako vlak 6235 26. ledna 1945. Do Benešova přijel v 17:38 a dál pokračoval v 17:49. Železniční správa se po předchozí cestě ohradila proti vyhazování mrtvol z vlaku, vězni tedy nebyli stříleni, ale důvodem bylo spíš jejich totální vyčerpání. Přibližně od Kaplice bylo velitelem transportu SS-Hauptsturmführerem Otto Wolle vyhazování mrtvých zakázáno a ti byli vyloženi vždy ve větších železničních stanicích.
Novým cílem transportu se stal koncentrační tábor Oranienburg u Berlína.

Poznámka přednosty Františka Kohouta:

Asi po měsíci byli voláni starostové obcí a přednostové železničních úřadů ke zdejšímu německému okresnímu hejtmanovi Strasslovi. Tento jim z příkazu K.H. Franka vysvětlil, že se jednalo o převoz vězňů, který byl přepravován jako vojenský transport, prý podle vojenských předpisů. Podle těchto předpisů bylo každé vzdálení se z vlaku trestáno zastřelením. Na omluvu, proč byli převáženi v otevřených vozech řekl, že bylo nutno zachrániti vězně před postupující ruskou armádou a jelikož nebyly kryté vozy k disposici, bylo použito otevřených vozů.
V tomto smyslu byli také železniční zaměstnanci z příkazu hejtmana Strassla poučeni.

Zachráněné ženy

V úvodu článku je zmínka o třech ženách z transportu. Byly to ženy z celkem šesti, které z vlaku vyskočily mezi stanicemi Bystřice u Benešova a Tomice, v lese za hradlem Opřetice. Tři z těchto žen byly zastřeleny:

  • Lisalotte Fischgrundová, 24 letá česká studentka z Jablunkova u Českého Těšína, dcera advokáta. Po seskočení byla hlídkou střelena do srdce
  • Eva Elbaunová, rozená Mojnarská, narozena 15.10.1918, Polka ze Sosnovive, studentka medicíny v Krakově. Vdaná, její manžel byl vězněn v koncentračním táboře Markstadt. Eva Elbaunová byla hlídkou střelena do levého ramene, břicha a obou nohou. Po převozu na chirurgické oddělení benešovské nemocnice zemřela a je pochována na benešovském hřbitově.
  • Růžena Hechtová, svobodná 21 letá švadlena ze Slovenska, byla po seskočení střelena do prsou a na místě zemřela

Štěstí měly zbývající tři ženy, které sice byly také postřeleny, ale přežily:

  • Lola Reinherzová, narozena 10.11.1923, Polka ze Sosnovice, svobodná studentka obchodní školy . Byla po vyskočení z vlaku stráží střelena do pravého stehna, čeští četníci ji dopravili do okresní benešovské nemocnice
  • Regina Vloszcovská, narozena 3.2.1923 z Bedzin (Polsko), svobodná. Střelena byla do pravé stehenní kosti a také ona byla dopravena do benešovské nemocnice
  • Elisabeth Sternová, narozena 29.10.1921 ve Vídni, svobodná malířka. Při seskočení z vlaku byla střelena do pravé nohy nad koleno a došla zpět do Bystřice u Benešova, kde ji ošetřil místní lékař a četnictvo ji poté dopravilo také do benešovské nemocnice
ODKAZ
Ohlédnutí za Parním festivalem 2023

Tyto tři ženy byly v benešovské okresní nemocnici léčeny MuDr. Čedíkem, Šmídem a Strejčkovou a zdravotní sestrou Jožkou Vaculovou. 24. března 1945 byly odvezeny na rozkaz benešovského Gestapa do Malé pevnosti v Terezíně, do cely č. 33.  Odtud byly 5. května 1945 osvobozeny Mezinárodním Červeným křížem a všechny tři se vrátily do Benešova, kde pak pracovaly jako ošetřovatelky v okresní nemocnici.

Dalších 16 se zachránilo, ne všichni přežili

Do okresní nemocnice v Benešově bylo mezi 25. – 27. lednem 1945 převezeno ještě dalších 16 zraněných vězňů, které stejně jako tři předchozí ženy léčili stejní lékaři a ti, kteří v nemocnici na následky zranění nezemřeli, byli také jako ony 24. března převezeni do Terezína. Někteří z nich ještě nevyléčeni.

Přežili tito:

  • Kronner Gusta, nar. 8.1.1913
  • Reis David, Belgie
  • Salamon Lazar
  • Tolub Gutia, nar, 1915, Sosnovice, Polsko
  • Andrzsovská (příjmení špatně čitelné) Rene, nar. 1924 Francie, (K.T. Auschwitz)
  • Czik Lazar, nar, 1924 Maďarsko, (K.T. Gleiwitz)
  • Enker Pepi, nar, 1919 Polsko, (K.T. Gleiwitz)
  • Frankfurter Leopold, nar. 1922, (K.T. Birkenau)
  • Ginberg Marcel, nar. 1924 Francie, (K.T. Auschwitz)
  • Sobol Roman, nar. 1900 Belgie, (K.T. Auschwitz)
  • Weksel Niesan, nar. 1919, (K.T. Manowitz)
  • Lichenstein Leopold, nar. 1888, (K.T. Auschwitz)

Zemřeli v nemocnici:

  • Eva Elbaunová, rozená Mojnarská (viz. odst. Zachráněné ženy)
  • Engelmann Abraham, nar. 1889, (K.T. Gintergrube)
  • Goldstein Mikša
  • vězeň A-19099N
  • vězeň N-11500

Příběh popisuje jen jeden z transportů, které do Rakouska na konci 2. světové války přes Prahu dále k Táboru projely. Poslední transport projel až 7. května 1945 a byl osvobozen mezi Velešínem a Kaplicí českými povstalci a Vlasovci.
Popisovaný transport byl ale jeden z těch, kde vězni nejvíce trpěli. Zmínka o něm je i z Českobudějovicka, kde bylo u Chotýčan nalezeno 11 mrtvých vězňů, mezi Ševětínem a Horním Dvořištěm bylo podle archivních pramenů napočítáno 255 mrtvých. Při zpáteční cestě bylo jen v Českých Budějovicích z transportu vyhozeno 45 těl vězňů, z nichž někteří ještě žili a velitel transportu je osobně zastřelil.


Zdroj:
Národní archiv, Sbírka staničních kronik • inv. č. 51 • ka • 3
VHÚ Praha
budejcka.drbna.cz

Upozorni mě
Upozornit na
guest
0 Komentářů
Komentáře v textu příspěvku
Přečíst všechny komentáře