Perličky z historie

První služební automobil

Ministerstvo železnic objednalo u firmy „Českomoravská-Kolben-Daněk“ pětisedadlový osobní automobil Praga-Alfa pro služební účely. Automobil obdržel evidenční číslo 100 a policejní označení (espézetku) N-III-969.

Automobil sloužil orgánům ministerstva železnic k inspekčním jízdám. Podle nařízení ministerstva železnic ze dne 27. srpna 1930 bylo povinností všech služeben tomuto automobilu poskytovat přístřeší a provozní hmoty.

/Výnos ministerstva železnic č. 78/4-IV-30/

Přeprava poštovních holubů

Podle ustanovení § 18 vládního nařízení č. 44 z 21. února 1924 Sbírky zákonů a nařízení, byl od 29. února 1924 zakázán bez povolení ministerstva národní obrany dovoz poštovních holubů.

Dále stanovil § 14 téhož nařízení, že dnem vyhlášení mobilizace je zakázána každá přeprava živých holubů jakéhokoli druhu na území republiky a že jedině vojenská správa může za mobilizace provádět jakoukoli jejich přepravu.

/Úřední věstník ministerstva železnic 15/1924/

Telegrafické a telefonické zprávy o nehodách letadel

Výnos ministerstva železnic z 25. září 1923 ukládal všem železničním stanicím přijímat a neodkladně předávat zprávy o nehodách vojenských letadel. Výnosem z 1. března 1924 se tato povinnost rozšiřovala i na podávání zpráv piloty Československých aerolinií.

Četnictvo smělo v této souvislosti využívat i telefonu na stanovištích strážníků trati.

/Úřední věstník ministerstva železnic 14/1924/

Tři přednostové v jedné stanici

Ne, nejde o stav z let devadesátých dvacátého století, který ještě mnozí železničáři pamatují. Jde zhruba o dobu před 165 lety.

První vlak do Kralup nad Vltavou přivedla Rakouská společnost státní dráhy. Po krátkém čase dosáhla Kralup trať Buštěhradské dráhy a nakonec Turnovsko-kralupsko-pražská dráha. Po ne zrovna jednoduchých jednáních se ony tři společnosti dohodly, že:

  • budou společně užívat novou výpravní budovu,
  • každá společnost bude mít své kolejiště a společné koleje budou i společně udržovat,
  • budou mít společné osobní i zavazadlové pokladny,
  • ale každá bude mít svou dopravní kancelář a svého přednostu.

Omezení výpravní působnosti stanice Praha Wilsonovo nádraží

V oblasti ředitelství státních drah zrušuje se dnem 15. prosince 1921 podej a výdej přežvýkavců a vepřového dobytka ve stanici Praha Wilsonovo nádraží. Současně se ustanovuje, ve srozumění se zemskou politickou správou stanice Bubny státní nádraží, jako stálá stanice k nakládání a vykládání užitkových a chovných domácích zvířat (jednokopytníků, přežvýkavců a vepřového dobytka).

/Úřední věstník ministerstva železnic 1921/

Misky do oddílů pro psy

Ministerstvo železnic rozhodlo svým výnosem z 28. ledna 1927, aby scházející misky do oddílů pro psy nebyly již napříště dosazovány, ani rozbité vyměňovány, a to bez ohledu na to, jde-li o vůz mezinárodní či vnitrostátní dopravy.

Odstavení vozů na trati

Dopravní předpisy v meziválečném období byly z našeho pohledu někdy snad až dosti uvolněné. Na druhou stranu je jim ale třeba přiznat snahu – udělat vše pro zákazníka.

Na místních drahách, až do sklonu 10 ‰, mohla jednotlivá ředitelství drah dovolit, aby nákladní vozy, určené k nakládce či vykládce, zůstaly ponechány na volné trati. Nejbližším vlakem pak byly dopraveny do stanice. Podmínkou bylo, že takovýto vůz musí být ručně brzděn alespoň 30 %, řádně podložen a po celou dobu nepřetržitě střežen.

Osvětlování osobních vozů

V prvopočátcích provozu se vagony osobních vlaků (pokud vůbec jezdily v nočních hodinách) nijak neosvětlovaly. První pokusy o jejich osvětlování stertinovými svícemi nepřinesly očekávaný výsledek.

Severní dráha Ferdinandova zavedla v roce 1893 osvětlování osobních vozů elektřinou. Ta se odebírala z akumulátorové baterie, jejíž dobíjení obstarávalo vídeňské nádraží Severní dráhy.

Změny vozových tříd 

Při listování ve starých jízdních řádech nalezneme v záhlaví u jednotlivých vlaků značení vozových tříd, obdobné dnešnímu. Rozdíl je jen v tom, že některé vlaky (dnes bychom řekli vyšší kategorie) mají uvedenu I., II. a III. třídu.

ODKAZ
Obnova nátěru výtoňského mostu v roce 1913

Systém tří vozových tříd provozovaly ČSD od svého počátku a byl prakticky převzat od železnic zaniklého Rakouska-Uherska. V předvečer druhé světové války však rychlíků se zařazenými vozy I. třídy bylo jen několik. Po skončené válce se první třída ještě nějaký čas na našich železnicích udržela.

V květnu 1953, s platností nového jízdního řádu, I. vozová třída zanikla a na vozových skříních došlo k přepsání jedničky na dvojku a vagony sloužily dál. Jen jejich vnitřek zůstal, než došlo k dílenským opravám, nezměněn. Teprve tam se původně ke čtyřem sedadlům dosazovala další dvě.

Po třech letech doznalo značení vozových tříd další změnu. Dosavadní třetí třída obdržela dvojku a ze druhé se stala první a to vše k novému jízdnímu řádu počátkem června roku 1956.

Mezinárodní rychlíky Berlín – Praha – Budapešť a vyloučení jízdních výhod

S novým jízdním řádem od května 1930 byly zavedeny i nové mezinárodní rychlíky (č. 147 a 148) na trati Berlín – Praha – Budapešť, které tehdy zprostředkovávaly nejlepší železniční spojení severní a střední Evropy. U těchto rychlíků neplatily:

  • volné jízdenky vydávané železniční správou zaměstnancům ministerstva pošt, financí a národní obrany,
  • volné jízdenky členům správních rad a zaměstnancům soukromých drah a dopravních podniků v Československé republice, pokud platí na tratích ČSD,
  • volné jízdenky zaměstnanců čsl. drah,
  • režijní jízdenky vůbec.

Výjimečná peronka

V dřívějších dobách existovala poměrně početná skupina soukromých drah, na kterých zabezpečovaly provoz státní dráhy na účet vlastníka. Ty se pak dělily do tří skupin, na dráhy hlavní, místní a dráhy drobné. I když na nich v převážné míře platily stejné tarify jako na drahách státních, ve skupině místních drah (jinak označovaných skupin „B“), platily na třinácti drahách odlišné ceny režijních jízdenek. K nim patřila i místní dráha Votice (dnes Olbramovice) – Sedlčany z roku 1894. Ta měla ještě jednu zvláštnost, kterou byla „peronka“ (lístek opravňující ke vstupu na nástupiště) za 30 haléřů, kdežto všude jinde se prodávala za haléřů šedesát.

Vyloučeni ze slev

Ke zrušení dělnických jízdenek došlo v době nedávné a všichni se na ně pamatujeme. Nárok na slevu měl každý, kdo dojížděl za zaměstnáním mimo místo svého bydliště a bylo úplně jedno, jaké povolání zastává. Jenže tomu tak nebylo vždy. Nárok na slevu mohl uplatnit pouze dělník, tovaryš, horník, sklepník, tkadlena, nádeník apod. Osoba pracující pro „vyšší“ služební úkony, jakým byl třebas dílovedoucí, pokladní, stavitel (i jeho polír), ale i chemik, se za dělníka nepovažovala a nemohla ani žádat přiznání slevy.

Otevírání oken

Pravidla pro cestující, tištěná vždy v jízdních řádech (stejně jako dosud) na prvních stránkách, bývala velice podrobná a nabádala cestujícího „čeho na dráze šetřiti dlužno“. Ve své podstatě šlo o vybraná (závažnější) ustanovení dopravního řádu. Čtenář se dozvěděl, jak se zachovat při zastavení vlaku mimo stanici, kam je dovoleno ukládati spoluzavazadla, jak postupovat při jeho ztrátě či nalezení nějakého předmětu, kuřáci museli mít své dýmky opatřeny víčky apod. Pravidla pamatovala i na otevírání oken. Ta směla být otevřena současně na obou stranách vozu jen se svolením všech spolucestujících v témže oddíle. Nebyla-li možná dohoda o otevření (či zavření) oken, měl poslední slovo průvodčí vlaku (§ 22 dopravního řádu).

Oddíly pro ženy

Ve starém železničním dopravním řádu v jeho 18. paragrafu, se dočteme i o dámských oddílech ve vlacích. Ženy, které tenkráte cestovaly bez doprovodu mužů, směly požádat o umístění v oddíle vyhrazeném jen ženám. V každém vlaku, který měl více než tři oddíly (a to jak druhé, tak i třetí třídy), musel být pro ně vyhrazen jeden uzavřený oddíl, do něhož neměli muži přístup. Žena však směla vzít do oddílu chlapce (spolucestujícího) ne staršího deseti let. V takových oddílech navíc platil naprostý zákaz kouření.

ODKAZ
O (zničených) mostech českovelenického nádraží

Služební slib v roce 1919

„Slibuji věrnost republice Československé. Slibuji, že budu zachovávati všechny její zákony a všechny své služební povinnosti věrně a svědomitě plniti.“

Slib museli vykonat všichni zřízenci bývalých Rakouských drah, kteří zůstali v Československé republice a byli ochotni pracovat u Československých státních drah. Slib musel být složen během měsíce dubna roku 1919.

Toto ustanovení o slibu se prozatím nevztahovalo na území Slovenska. Formulář pro slib, podepsaný slibujícím, se zakládal do osobního spisu pracovníka u příslušné železniční služebny.

Náhrada za vnitřní poškození vozidel

Výnosem ministerstva železnic ze dne 10. května 1919 byly stanoveny ceny za poškození vnitřku vozidel:

  • zrcadlo plošný metr 96,- Kč,
  • sedadlo látkové 48,- Kč,
  • záclona hedvábná 28,80,- Kč,
  • umyvadlo (celkové zničení) 48,- Kč,
  • okenní pás v I. a II. třídě 24,- Kč,
  • plivátko plechové 12,- Kč.

Nové návěstní předpisy

Dne 10. února 1877 vydalo Rakouské ministerstvo obchodu nový návěstní řád, platný pro všechny dráhy na území Rakouska-Uherska. Tento řád nabyl účinnosti 1. července tohoto roku a obsahoval již 59 návěstí.

Železnice v Rakousku patřily od prvopočátků pod ministerstvo obchodu. Teprve roku 1882 vzniklo ředitelství pro státní železniční provoz.

Barvy jízdenek

Rakouské státní dráhy i většina drah soukromých zavedly u lepenkových (kartonových) jízdenek i barevné rozlišení podle toho, pro kterou vozovou třídu jízdenka platila. Tak byla první třídě určena barva žlutá, druhé zelená, třetí třída dostala barvu hnědou a čtvrtá modrou.

Po zavedení dělnických jízdenek, kdy již byla čtvrtá třída vozová dávno zrušena, obdržely tyto jízdenky její modrou barvu. První dělnické jízdenky u nás byly vydány pro zaměstnance „První česko-moravské továrny na stroje v Libni“.

Kancelářský příplatek a paušál

V únoru 1902 byl novelizován výnos Rakouského ministerstva železnic o kancelářských příplatcích. Kancelářsky příplatek dostávali ti úředníci Rakouských státních drah, jejichž úkolem bylo v zaměstnání vykonávat písemné práce. Ten sloužil na nákup kalamářů, těžítek, pravítek, nůžek na papír a podobných věcí, potřebných k řádnému vybavení kancelářského stolu. Vyplácel se jednou provždy, zpravidla při jmenování či nastoupení služby. Zakoupené předměty zůstávaly trvale majetkem dotyčného zaměstnance.

Naproti tomu se vyplácel kancelářský paušál. Zaměstnanci jej dostávali odstupňovaně podle toho, jak velkou část směny „proúřadovali“. Při delší jak čtrnáctidenní nepřítomnosti v zaměstnání kancelářský paušál nenáležel.

Úřední tituly – slovosled

Že bývali páni radové a inspektoři lehce zranitelní i při pouhém oslovení, dokazuje výnos ministerstva železnic ze dne 18. října 1928. Ocitujeme Vám jej doslovně:

„Z úředních titulů, ve kterých titulové jméno obsahuje slovo ‘vrchní‘ a jejichž titulový přídomek je vyjádřen přídavným jménem (příkladně technický, zdravotní, měřičský), budiž důsledně zachováván jak při oslovení, tak i v písemném styku slovosled takový, že výraz ‘vrchní‘ vždy předchází přídavnému jménu tvořícímu titulový přídomek (příkladně vrchní technický rada, vrchní měřičský rada).“

P.S. Ten čeština dostala co proto !

(pokračování)


 

Upozorni mě
Upozornit na
guest
0 Komentářů
Komentáře v textu příspěvku
Přečíst všechny komentáře