Národnostním problémem mezi Čechy a Němci na železnici se PhDr. Eva Wasková zabývala ještě jednou – tentokráte čtenářům Železničáře přiblížila česko-německé vztahy v období první republiky.
Česko-německé vztahy u ŘSD Plzeň za první republiky
V letech první světové války měli železničáři jiné starosti než národnostní třenice, takže jazyková agenda prezidiálního oddělení nebyla zdaleka tak rozsáhlá jako dřív. Zpočátku nařizovaly ministerské oběžníky sledovat náladu Čechů, zda jsou náležitě oddaní, disciplinovaní a pilní, v dalších letech však obtížnost služby a nedostatek základních životních prostředků otupil ostří nacionální nesnášenlivosti a české i německé železničáře vedl ke společnému odporu proti špatnému zásobování a proti válce vůbec.
Vyhlášení samostatnosti Československa znamenalo pro jeho německé obyvatele trpkou změnu. Dlouhou řadu generací byla jejich národnost v Čechách výhodou, takže slibovaná rovnost jim byla málo. V železniční dopravě se tato okolnost projevila brzy a výrazně: v oblastech tzv. Deutschböhmen se Němci pokusili o zřízení ředitelství drah, která by i nadále spadala pod vídeňské státní ústřední úřady. V listopadu a prosinci 1918 působila taková ředitelství v Teplicích, Opavě a Krnově (neměla však dlouhého trvání – 17, 3 a 42 dní). K teplickému ředitelství se přihlásilo 28 traťových úseků ze severu a západu Ředitelství státních drah Plzeň. V jižních Čechách byla situace trochu jiná, tam přibylo několik tratí náležejících do té doby k ředitelství v Linci a někteří jejich zaměstnanci – s podporou svých původních nadřízených – se tomuto rozhodnutí odmítali podrobit.
Proklamace Národního výboru československého z 29.10.1918 vyzývala zaměstnance drah a pošt k zachování klidu a bezpečnosti provozu a zaručila jim všechna práva plynoucí z dosavadních služebních poměrů, jestliže ve stanovené lhůtě složí služební slib československému státu. Všechny předpisy platily i nadále, úřadovat se mělo česky. Pro zaměstnance, kteří nový služební jazyk neovládali, byl stanoven odklad k jeho zvládnutí, z důvodu zajištění provozu bylo povoleno dočasně užívat ve vnitřním styku němčinu, čtvrtina nákladu úředních věstníků ministerstva železnic byla v roce 1919 tištěna česko-německy.
Zkouška ze služebního jazyka, byť i odložená, byla ovšem podmínkou pro získání stabilizace u zřízenců a podúředníků a také pro služební postup definitivních zaměstnanců. Státní správa organizovala a podporovala několikeré jazykové kursy a povolovala i zkoušku opakovat. Posléze byl jako poslední termín k vykonání zkoušky z češtiny stanoven konec května 1924. Toto nařízení se nevztahovalo pouze na zaměstnance, kteří měli již v roce 1920 za sebou 25 efektivních služebních let a na ty, kteří do jednoho roku od určeného termínu odejdou do výslužby.
Také zákazníci drah německé národnosti působili mnohé těžkosti, silná německá menšina si rozhodně nezamilovala stát, jehož součástí se proti své vůli stala. Články o útisku Němců českými úřady nebo i českými drážními zaměstnanci se objevovaly v tisku již ve dvacátých letech; v důsledku sílícího nacionálního hnutí v Německu – zejména po roce 1933 – prosazovali obyvatelé německé národnosti stále hlasitěji své jazykové i jiné nároky. Železničáři v těchto oblastech znamenali výrazné posílení české menšiny. Například obecní úřad v Želnavě požádal ŘSD Plzeň, aby uvolněné místo v železniční stanici bylo přiděleno zaměstnanci s více dětmi, které by pomohly uhájit existenci místní české školy.
Příklad provokující německé nespokojenosti je z Mariánských Lázní: místní senátoři zaslali v září 1936 stížnost vládě ČSR na převahu českých úředníků v jejich slavném „stoprocentně německém“ městě. Mimo jiné srovnávají i národnostní složení zaměstnanců dopravního úřadu Mariánské Lázně z doby před vznikem ČSR a v roce 1936. V roce 1918 zde bylo celkem 43 zaměstnanců, z toho 9 Čechů a 34 Němci: o osmnáct let později bylo z 57 zaměstnanců 46 Čechů a 11 Němců. Odpověď na tuto část stížnosti byla prostřednictvím ministerstva železnic svěřena plzeňskému ředitelství, které změnu situace vysvětlovalo především hromadným odchodem německých železničářů ze služby brzy po vzniku ČSR a jejich nahrazením zaměstnanci ovládajícími služební jazyk. V lednu 1937 představitelé Mariánských Lázní svoji stížnost zopakovali, s týmž obsahem, ale mnohem ostřejší formou. Slibovali dokonce, že své „oprávněné požadavky v anglickém jazyce“ zveřejní v cizině. Tehdejší vláda nedokázala německou rozpínavost včas zarazit, události jednoznačně směřovaly k mnichovské zradě a další světové válce.
PhDr. Eva Wasková
