Heřmaničky a pochod Praha – Prčice

Letošního roku (2022), po dvouleté nucené přestávce vyvolané covidovou pandemií, snad konečně opět vyrazí pochodníci po všech trasách tradičního pochodu Praha – Prčice. Již 55. ročník by měl proběhnout v sobotu 21. května. Zajímavostí letošního roku bude jeho konání v době výluky vlakového provozu, vyvolané stavbou čtvrtého železničního koridoru, která započne již 2. dubna 2022, kdy definitivně po více jak 150 letech utichne provoz na stávající původní jednokolejné trati někdejší Dráhy císaře Františka Josefa v úseku mezi Sudoměřicemi u Tábora a Voticemi. Dne 30. června 2022 pak začnou vlaky jezdit již po nové, dvoukolejné trati, vedené v nové, odsunuté poloze.

Jak a kam bude o letošním ročníku probíhat odvoz pochodníků z cíle v Prčici zatím není nic známo. Zřejmě tito budou v den pochodu odváženi (mimo Sedlčan) až do Olbramovic, kde budou končit a začínat svou jízdu vlakové soupravy expresních a rychlíkových spojů.

Zavzpomínejme tímto na rok 1977, k čemuž nám pomůže nahlédnutí do dobového tisku, konkrétně Mladého světa č. 23, kde den před konáním pochodu, na tehdejší tři položené anketní otázky odpověděl mimo jiné i náčelník (přednosta) stanice Heřmaničky Václav Bursík:

Otázky:

1. Jak se Vás tato událost týká a co jste pro ni udělal ?
2. Připadá Vám tato akce normální a jak myslíte, že to jednou skončí ?
3. Kolik kilometrů jste Vy ušli nejvíce v životě ?

Odpovědi:

1. Podívejte se na to nádraží – tři koleje, jedna pokladna, žádný prostor pro autobusy, nástupiště jako nic. A najednou tady začnou autobusy vyplivovat třicet tisíc lidí – a bůhví, jestli ne víc, těch třicet tisíc lidí bylo napsáno včera v novinách. Vypravili jsme mimořádné vlaky, sedm odsud a čtyři z Benešova, bude najíždět 44 autobusů. Vloni jsem žádal, aby se lidi rozložili do tří stanic, ale to padlo. Přijde posila na psaní jízdenek, dobrovolní revizoři, máme vysílačky pro spojení s městem, vždy nám řeknou, co se na nás valí nebo co nám posílají. Pokud jde o bezpečnost, udělali jsme všechna opatření, ale s těmi lidmi nehnete. Oni jsou tak zmoženi, že ani moc na nic nereagují. Vlezou do vagónu, a když je přetížený, že jsou péra takhle, tak je stejně ven nedostanete. Anebo si sednou na koleje a nikdo s nimi nehne. Z takového počtu lidí by se zbláznili i na Hlavním nádraží.
2. Mám ten názor, že se to zprofanovalo. Na začátku to bylo krásné, vařili jsme čaj a topili v čekárně. Ale dnes ? Navrhuji, aby se to buď omezilo na polovinu, nebo aby se chodilo z Prčice do Prahy. Sem by se lidi dostali a v Praze se lehce rozprchnou a ani to nikdo nepozná.
3. Na vojně jsme chodili asi tak 20 kilometrů vždy v sobotu.

XII. ročníku pochodu Praha – Prčice se 14. května 1977 i přes nevlídné, odpoledne deštivé počasí, s průměrnou teplotou 15,6° C, zúčastnilo 32 528 lidí. Poprvé se v cíli rozdávala plastová botička (barvy hnědé) – do roku 1976 byl totiž tento symbol pochodu z kovu. Paradoxem je, že právě v tento rok šlo několik desítek lidí i tzv. AntiPrčici, tedy pochod obráceným směrem z Prčice do Prahy. Tím tak vlastně došlo, byť jen jednou, k naplnění vize náčelníka stanice. Největšího počtu účastníků se však pochod dočkal až o pár let později, kdy do cíle XVI. ročníku, pořádaného v roce 1981, dorazilo na 35 732 lidí.