Nehody v minulosti: Chotýčany 1986

Motto: „Festina lente – Pospíchej pomalu“.

„Nic nepojede, Libore, můžeš!“ zvolal mistr na řidiče liazky, jejíž návěs byl zaplněn betonovými panely, a ten začal rutinně pojíždět s těžkou soupravou. Aby zajel na manipulační plochu, kde čekal jeřáb, k tomu bylo třeba přejet na staveništi železniční trať a na místo skládky zacouvat. Výluka provozu na kolejích měla začít skoro až za hodinu, ale proč máme zbytečně a nečinně takovou dobu čekat, uvažoval zřejmě mistr. Osobní vlak od Českých Budějovic už projel a nyní by měla být trať volná. Zavolal tedy drážním telefonem do nejbližších stanic, jestli ještě něco pojede.

Jak porozuměl mistr slovům výpravčího z Chotýčan, že na trati je ještě rychlík od Bohumína, to už nikdo neposoudí. Tento rychlík měl zpoždění asi půl hodiny a po sedmé hodině ráno už měl stát v cíli své cesty v Budějovicích. Kdo ví, kde ještě je, usuzoval zřejmě mistr, nebo snad neporozuměl zprávě výpravčího, protože po příchodu od telefonu dal řidiči pokyn k jízdě. Stejně na koleje jen krátce najede a couvne a za chvilku bude trať opět volná. Mezitím jeřábník panely složí a budou mít kus práce k dobru. Své rozhodnutí mínil určitě dobře a vůbec nepočítal s tím, že by se mohlo něco stát. Osmapadesátiletý zkušený pracovník ze severní Moravy se čtyřicetiletou praxí už občas pomýšlel na důchod; v klidu si vše obstará, zařídí a užije domova. Vždyť za ta léta strávená na nejrůznějších stavbách měl už stálého odloučení a cestování dost. Funkci mistra na stavbě rozšíření železniční tratě u Českých Budějovic měl původně vykonávat někdo docela jiný, mladší, ale ten nechtěl z rodinných důvodů tak daleko, a proto se mistr nechal nakonec přemluvit, prý už opravdu naposledy. Že to bude doslova tak, to však netušil.,

V kabině LIAZu byli kromě řidiče ještě dva lidé, mistr stál venku a sledoval zajíždění soupravy k jeřábu. Vozidlo přejelo koleje po provizorním přejezdu, zastavilo a začalo couvat. Nikdo z této čtveřice nezpozoroval, že se od oblouku u lesa blíží rychlík.

Rychlík ER665 řídil sedmadvacetiletý strojvedoucí; je z Českých Budějovic a jel tedy domů. Trať zná perfektně, za pár minut by měl být v cíli. Až na zpoždění probíhalo vše normálně. Osmihodinová jízda rychlíku se chýlila ke konci, a nikdo netušil, že to bude konec předčasný a tak tragický. Na nádražíčku v Chotýčanech rychlík minul osobní vlak a uháněl dál.

Za lesem najednou strojvedoucí uviděl, jak na provizorním přejezdu u staveniště trati stojí napříč kolejí návěs, naložený panely. Vlak jel právě rychlostí 78 km/h a vzdálenost od překážky nebyla velká. Strojvedoucí reagoval okamžitě, zapnul rychlobrzdu, ale srážka se neodvratně blížila. Ještě stačil zmáčknout tlačítko hlavního vypínače, odpojit lokomotivu od troleje a zahoukal. Pár sekund chybělo do tragédie.

Jeřábník čekal na skládce, až přijede návěs. Viděl dále než pomocníci dole. Tahač s návěsem přejel na pokyn mistra koleje, a když začala souprava couvat, zahlédl jeřábník na trati u lesa vyjíždět vlak a uslyšel zahoukání. V tu chvíli mu bylo jasné, co se musí za okamžik stát. Přepadl ho bezmocný strach, instinktivně vykřikl „Kluci, pozor!“, ale bylo to zbytečné, nikdo jej nemohl slyšet. Nakonec vyskočil z kabiny a spolu s pomocníky odběhl za blízký násep.

Strojvedoucí ještě zahlédl, jak návěs začal couvat. Rychlík brzdil naplno, ale mnohatunový kolos nelze zastavit na pár metrech. Proto nakonec duchapřítomně opustil své místo a vběhl do strojovny. Hned nato lokomotiva plnou silou narazila do návěsu s panely, které se rozlétly jako křehký porcelán. Asi 162 metrů tlačila lokomotiva návěs s tahačem před sebou, než se definitivně zastavila. Strojvůdce zůstal ještě chvíli ve strojovně. Byl rozrušen, ale stačil oznámit radiostanicí, že došlo k neštěstí. Byl prakticky nezraněn, ale k místu, kde zůstaly trosky tahače, nebyl vůbec schopen dojít. Pohled na kabinu lokomotivy mu říkal, že se znovu narodil.

Zpoza náspu vyběhl jeřábník a postupně i další pracovníci. Spěchali k trati. Otřesný pohled na trosky umocňovala bezvládná těla spolupracovníků. Mistra zasáhly panely a také u řidiče a závozníka byla jakákoliv pomoc zbytečná. Třetí muž z kabiny tahače se nacházel v kritickém stavu.

Při vyhodnocení byla zjištěna nárazová rychlost rychlíku 71 km/h a brzdná dráha odpovídající podmínkám provozu. V daném úseku trati jel strojvedoucí rychlostí nižší, než je zde povoleno, ale srážce zabránit nemohl. Pozoruhodná je skutečnost, že nikdo z 570 cestujících rychlíku nebyl zraněn.

Z právního hlediska se jedná o jednoznačný případ. Není koho stíhat, a proto se řízení zastavuje. Ale tři ztracené životy a jedna velmi těžce zraněná osoba by měly být výstrahou pro všechny, kdož berou bezpečnostní předpisy na lehkou váhu. Z případu, který je současně dopravní, železniční a pracovní nehodou s mimořádně vážnými následky, by si měl každý vzít náležité poučení.

(na základě vyšetřujícího spisu KS SNB České Budějovice sepsal a foto přiložil Karel Beránek pro časopis Signál č. 38/1986; Signál byl ilustrovaný týdeník zaměřený na širokou čtenářskou obec, přinášející zajímavě zpracované domácí i zahraniční materiály ze všech oblastí. Jednou ze specifik byla tématika krimi a vojenství. Od roku 1985 byl šéfredaktorem tohoto týdeníku Pavel Minařík, někdejší agent čsl. rozvědky. Časopis vydávalo nakladatelství Naše vojsko/Magnet-Press v letech 1965 až 1994.)

„Na tomto místě tragicky zahynuli 8.7.1986, při plnění pracovních úkolů, pracovníci Železničního stavitelství Brno soudruzi (přeškrtáno) Jaroslav Dočkalík, Libor Gavlas, František Ramša. Čest jejich památce.“

Takový je dnes nápis na pomníčku nedaleko místa neštěstí v traťovém km 16,479. Hmotná škoda činila v roce 1986 něco kolem 200 tisíc korun československých – co je to však proti třem, naprosto zbytečně, vyhaslým lidským životům. Panelovou cestu zde najdete dodnes. Úsek trati ze Zámostí do Dynína se díky částečnému zdvojkolejnění výrazně proměnil.

Zvýšení výkonnosti trati České Budějovice – Veselí nad Lužnicí pro Jadernou elektrárnou Temelín

se jmenovala rozsáhlá stavební modernizační akce, zahájená první etapou (dvěma stavbami) v srpnu 1984, resp. o rok později. První stavba spočívala v rozsáhlé rekonstrukci žst. Veselí nad Lužnicí v celkové hodnotě 60 miliónů 757 tisíc Kčs. Druhá stavba o stavebních nákladech 201 miliónů 112 tisíc Kč pak sestávala z následujících položek:

• přestavba žst. Hluboká nad Vltavou-Zámostí
• přestavba žst. Dynín
• zdvoukolejnění v úseku Dobřejovice (km 14,2) – Chotýčany
• zdvoukolejnění v úseku Neplachov – Dynín

Výše zmíněná stavba panelové cesty souvisela s demolicí kamenného nadjezdu z roku 1895 nedaleko strážního domku č. 12 (kde se říkalo „U Součků“ nebo také „U Pitry“). Přes tento most se chodilo z Chotýčan do obory, patřící hlubockým lesům (Poněšická obora). Demolice odstřelem s pomocí 260 kg trhaviny byla provedena během šestatřicetihodinové výluky, realizované ve dnech 11. a 12. listopadu 1986. Otvory pro vložení trhaviny navrtávala vrtná souprava švédského původu Atlas-Copco.

Další úpravy trati sice přímo nesouvisely se stavbou JETE, cílem však bylo postupné celkové zdvoukolejnění celého úseku z Českých Budějovic do Veselí nad Lužnicí. Dokončit se povedlo pouze úsek mezi Ševětínem a Neplachovem, část mezi Chotýčany a Ševětínem, vč. dočasné odbočky Vitín, zůstala pro nedostatek financí nedokončena (spatřit zde lze pouze rozšířené těleso dráhy, vč. mostu přes dnešní dálnici D3). Další etapy přestavby trati, po přistoupení ČR k dohodě AGC o mezinárodních železničních koridorech, nebyly zahájeny vůbec.

Chotýčany 1986