Od pámofu přes staniště k nádraží

Jak vznikala dnešní terminologie

Nádraží v Senohrabech při stavbě druhé koleje z Benešova do Prahy kolem roku 1904 (foto: koridory.cz, zdroj: AČD Praha).

Níže převzatý článek autorky Pavly Loucké by se také mohl jmenovat „Jak vzniklo slovo nádraží“. Pojednává o vzniku nejen tohoto slova, ale zmiňuje i jiná, dobová pojmenování v souvislosti se železnicí. Článek vyšel v červencovém čísle časopisu Vesmír roku 1997. Autorka čerpá rovněž z knihy Josefa Honse – Velká cesta, vydané roku 1947. Na článek ve Vesmíru později reagoval i jistý čtenář V.K. z Nymburka. Tato reakce a vzpomínka byla také otištěna v časopise Vesmír. Mimo jiné se také dozvíme, co byl na seřaďovacím nádraží tzv. patent.

Prázdniny nebo dovolená zhusta začínají i končívají na nádraží. Obyčejné slovo, na které jsme si zvykli. Máme náměstí, náves, nábřeží, nádvoří – tak proč nemít nádraží ? Tím spíš, že slovo dráha se nejen v češtině, ale i v jiných slovanských jazycích vyskytuje už hodně dlouho. Draha či drahy, tak se říkávalo širokému pruhu země, kudy býval hnán dobytek na pastvu. Praslovanské dorga (srovnej např. s ruským doroga) snad souvisí s drhnout, pak by to byla původně stopa po něčem, co člověk vlekl a ono to drhlo o zem. Když taháte k ohništi suché stromky, vytvoříte dráhu za jediný večer.

Přestože je nám slovo nádraží blízké a srozumitelné, má dost dramatickou historii. Narodilo se později, než byly u nás položeny koleje, po nichž se rozjel první parní vlak (r. 1839 na trati Břeclav – Brno). Předpisy, jízdní řády, oznámení pro cestující a výstražné tabule byly tenkrát psány německy a německé bylo i názvosloví. Lidé, kteří německy neuměli, si brzy jednotlivá slova začali uzpůsobovat, nádraží říkali pámof (z něm. Bahnhof ). Komolili němčinu, angličtinu, popřípadě francouzštinu. V Anglii byla parní železnice už od r. 1825, a proto k nám byli povoláni angličtí strojvůdci. Ti neuměli ani německy, natož česky, a proto se železničáři dorozumívali jakousi mezinárodní hantýrkou, například lokomotivě říkali engina nebo rajlvaj. Posunovač byl šíbr, průvodčí expeditor.

První české pojednání o železnici uveřejnil r. 1839 Jan Purkyně v „Časopisu českého museum“ a o šest let později vyšel u Jana Spurného v Praze „Slowář-wýrazosloví“, terminologický slovníček, který podle ústního podání zpracoval Franta Šumavský. Pozvolna vznikala česká terminologie, ale nepředstavujte si, že se všude hned našlo vhodné slovo. Například lokomotivě se postupně říkalo: samohyb, samovozka, samotažnice, parní voz, ohňokol, ohňový vůz, parochod, parostroj, zeměparník, kolový nebo kolejový parník, vozotah, samotah, vozostroj, čadná kolejovka, kočerka.

Pro každý nový předmět bylo hned několik termínů, zmíním jen ty, které mi připadají komické. Například strojvůdci se mimo jiné říkalo ředitel stroje (někdy mám pocit, že se doba všeobecného ředitelování a prezidentování vrací), výpravčí byl (kromě expeditora) ouředník ruchu a průvodčí vyprovazeč (odkud kam?), tunelu se říkalo průvoz a nárazníku odražidlo elastické.

Nejbouřlivějším vývojem prošlo nádraží. Pámof dostával v českých časopisech nová jména: štace, staniště, drahov, dražeň, drážní dvůr, dražín, nádraží. Zprvu v časopisech převládal dražeň. Franta Šumavský zas ve svém slovníčku razil drahov. V srpnu 1845 se do toho obuly „Kwěty“, jejichž dopisovatel ostře zkritizoval dražeň, napsal, že na -eň končívají slova označující tělesný nebo duševní stav (bázeň, vášeň, žízeň, tíseň), a proto jsou pro označení místa nevhodná. Proti drahovu se zas namítalo, že koncovku -ov mají jen mužská místní jména (Benešov od Beneše, Mikulov od Mikuláše), kdežto ženská, přesněji řečeno „patřící ženě“, končívají na -in (Tetín, Libín). Proto by prý bylo vhodnější říkat dražín, podobně jako kravín a ovčín (Josef Hons: Velká cesta, nakl. J. Lukašík, Ostrava-Praha 1947).

A tak nakonec v časopisecké soutěži šťastně zvítězilo nádraží. Dnes už nikoho ani nenapadne, že chybělo málo a mohl odjíždět na dovolenou z něčeho docela jiného, alespoň co se názvu týče.

Pavla Loucká

Reakce na článek a vzpomínka V.K. z Nymburka:

Jako bývalý železničář vím, že na dráze je řada zajímavostí a jednou z nich je i železniční jazyk.

My jsme měli vždycky „výhybkáře“, za komunistické éry přišel do předpisů oficiální název „signalista“. Mezi autory našich předpisů byli ještě staří služebníci z první republiky a tak udělali kompromis a využili dvou termínů k určité výhodě: k rozlišení, zda ten služebník obsluhuje výhybku na místě, ručně, a bude to výhybkář, nebo na dálku, a bude to signalista. Ujalo se to a bylo to rozlišení i co do odměňování.

Na nymburském seřaďovacím nádraží bylo takové primitivní zařízení na zmírnění rychlosti vozů, spouštěných ze svážného pahrbku. Říkalo se tomu „patent“ a posunovačům, kteří to obsluhovali a vůz při jeho jízdě „škrábli“, se říkalo „škrábalové“. Když bylo zařízení nahrazeno elektropneumatickou brzdou, zmizelo zařízení – ale i termín.

Na vjezdovém nádraží končí vlaky z obou směrů, které jsou rozlišeny sudými a lichými čísly. Vlakům ze směru lichého se od začátku působnosti seřaďovacího nádraží říkalo „lišky“. Asi před 15 lety došlo v rámci jednotnosti evropského číslování vlaků k přečíslování a k otočení orientace sudá – lichá. Takže z bývalého lichého směru dojíždějí vlaky sudé, ale už zůstaly liškami

Někde jen pár kilometrů už představuje jinou terminologii. V Kolíně je přestavení většího počtu vozů z jednoho obvodu stanice do druhého „přesun“, v Nymburce „přísun“. A kdyby někdo použil výrazu druhého, bylo by to považováno za exotikum.

V.K., Nymburk

Jednoduchá kolejová brzda. tzv. patent. Zde od firmy J.Rosenbaum, Gelsenkirchen z roku 1912 (zdroj: Národní archiv Praha).

Pramen: 

  • Vesmír č.7., 8./1997

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*